Co mě trápí

Už hodně dlouho s ní nic nebylo. Nesmála se, chodila zasmušilá a s nikým se nebavila. Všichni neustále přemýšleli, co se s ní stalo. Co se stalo s dívkou, která byla vždy optimistická a rozdávala pohodu a štěstí. To se ale jako-b mávnutím kouzelného proutku změnilo.
Nemohli se na to dívat. Chtěli jí pomoci a přitom nevěděli jak....

Přišla jsem k ní po velice dlouhé době. A to i přesto, že se mnou vůbec nemluvila. Netrápilo mě to, protože nehovořila s nikým. Jako by ani mluvit nechtěla. Znala jsem již takové případy, ale osobně jsem se s nikým takovým nesetkala. No, až do teďka.
Opatrně jsem otevřela dveře: "Ahoj," pozdravila jsem ji zvesela a doufala, že neslyší v mém hlase nejistotu.
Neodpověděla.
Očekávala jsem to, a tak mě to ani nepřekvapilo. Přelétla jsem pohledem její pokoj. Dříve až perfekcionisticky uklizený pokoj se začínal podobat skládce. Žaluzie byly zatažené=. Pokoj odpovídal jejímu psychickému stavu. Všude jsem viděla pohozené oblečení, otevřené knihy a horu zmuchlaných papírů. Ona sama ležela na manželské posteli a dívala se nepřítomně do stropu.
Opatrně jsem přeskákala "nastražené" překážky a sedla si na okraj postele.
Mlčely jsme.
Najednou prořízlo ticho zazvonění telefonu.
"Zvoní ti telefon," upozornila jsem ji. "Asi bys ho měla vzít, třeba je to důležité," pokračovala jsem.
Místo toho jej znuděně vypnula, aniž by se podívala, kdo to je.
"Co se to s tebou děje?" zkusila jsem navodit rozhovor. Upřímně jsem doufala, že se alespoň trošku vzpamatuje.
"Se mnou? Nic." skoro vykřikla dotčeným hlasem.
"To vidím, jak se s tebou nic neděje. Nedělej ze mě debila," snažila jsem se mluvit klidným hlasem.
"Copak z tebe dělám debila? To jsem přece nikdy nedělala. A nemám v plánu s tím začínat." odpovídala mi mdlým hlasem, aniž by se na mě podívala. Namísto toho začala počítat fosforové hvězdičky na stropě. Začínala neustále dokola.
"Promiň." Začala jsem se omlouvat, i když jsem neměla důvod. Nechtěla jsem ji urazit a ani nic vyčítat. Od toho jsem její kamarádka, abych jí pomohla.
Poprvé od té doby co jsem přišla, se na mě podívala. V jejích očích jsem zaznamenala zárodky slz. "Omluvit bych se měla já." Začala a v hlase jsem cítila beznaděj. "Nedáš si něco na pití?" Zeptala se, aby zamaskovala pracující nervy.
"Ano, ráda." Souhlasila jsem. A zatímco šla pro pití, přemýšlela jsem, jak jen začnu.
No, nevymyslela jsem nic. Asi by bylo nejlepší, kdybych se jí zeptala přímo. Mezitím už stavěla sklenice na stůl.
Zhluboka jsem se nadechla a zeptala se: "Co tě trápí?"
Vypadalo to, že neví jak začít. Byla nervózní a přecházela sem a tam. Stoupnula si k oknu, kterým proniklo do pokoje trochu světla. Zasněně se zahleděla ven a začala.
"Asi sis všimla, že jsem se ti nikdy nesvěřovala s problémy. Tedy. S těmi vážnými problémy. Nechtěla jsem s nimi otravovat další lidi. A tak jsem si je nechávala pro sebe. Doufala jsem, že se s nimi nějak poperu a cizí pomoc nebudu potřebovat. Teď však vidíš, že to asi nebyl nejlepší nápad. Sama se divím tomu, jak jsem dopadla... Troska, která se hrabe v depresích a nikoho k sobě nepouští..." Podívala se na mě a zkoumala, jak zareaguji.
Já se na ni ale dívala s pochopením. "A proč jsmi mi nic neřekla? Vždyť víš, že bych tě vždycky vyslechla a podpořila. Od toho jsou přece kamarádi." Snažila jsem se ji uklidnit.
"Já vím. Ale i tak. Bylo mi to trapné. Ale takhle to už dál nejde."
"Začalo to, když jsem asi před půl rokem potkala kamaráda. Byla to tuším pouť s večerním programem. Nejdříve jsem tam byla s kamarádkou. A pak? Pak se objevil on. Nepřišlo mi to divné. Prostě se potkali dva bývalí kamarádi, kteří se dlouho neviděli. Něco jsme popíjeli. Ale opilá jsem nebyla. Občas jsme se drželi za ruku... Přišlo mi to naprosto přirozené a skvěle jsem si to užívala. Zlom přišel ve chvíli, kdy jsem musela jít už domů a on mě přemlouval, abych zůstala..." Na chvíli se odmlčela.
"Proč tě přemlouval?" byla jsem zvědavá. Nemohla jsem tomu uvěřit. Ona, že by měla problémy s láskou? Vždyť mohla mít na každém prstu pět kluků...
"Chtěl jít na diskotéku. Jenomže už bylo celkem pozdě. Tím nechci říct, že bych musela být do určité doby doma. Jenom jsme brzo ráno jeli na výlet. Chtěla jsem se alespoň trochu vyspat." Vysvětlovala mi.
Všimla jsem si, že se ji hlas už uklidnil.
"No a co bylo potom?" byla jsem zvědavá jako nikdy před tím. Kde se mohla stát chyba, že ji to neskutečně trápilo. Podle mého to přece mohlo skončit dobře...
"Rozloučili jsme se a já odešla. Nepřišlo mi, že by mě balil. Do doby, kdy se mě na to zeptal známý. Nevěděla jsem, co mu odpovědět. Naprosto mě to překvapilo," pokračovala jako-by se nic nedělo, "nasadil mi brouka do hlavy a já o tom musela přemýšlet. Skoro jsem ani neusnula."
Ani jsem si nevšimla, jak ten čas letí. Mezitím se už setmělo a naše tváře zahalila tma. Najednou mi zakručelo v břiše.
"Jejda. Nemáš hlad?" Zeptala se upozorněna tímto zvukem. Ani nečekala na odpověď a odcupitala do kuchyně připravit něco malého k snědku. A já se začala procházet po stísněném pokoji. Umínila jsem si, že tento "brajgl" musíme změnit.
"Omlouvám se," přerušil hlas mé myšlenky, "ale více jsme toho neměli." Omlouvala se a přitom pokládala talíře na postel....
"Jo, kde jsem to skončila?" zeptala se a hned si sama odpověděla. "A když jsem se ráno probudila, čekala na mě SMS zpráva. Chceš se mnou chodit? Bylo mi jasné, že to je od něj. A mi se to přes noc rozleželo v hlavě. A tak mi nezbývalo než mu odpovědět, že ne. Chtěla jsem s ním být pouze kamarádka. Stejně bych na něj neměla čas. Sama víš, že toho je teďka do školy hodně. Taky jsem měla plno jiných zájmů." Pokračovala. Ani se nedotkla jídla.
Přemýšlela jsem, jestli chce mít už všechno za sebou. Konečně si oddechnout a být alespoň částečně osvobozena od svých starostí. A já se jí nedivila.
"Až nedávno jsme se potkali a zjistili, že jsme spolu už dlouho nemluvili. Jenomže zrova neměl čas. Jel se školou do divadla. Asi by mi to ani nevadilo... A on přišel s návrhem. Chtěl, abych s ním do toho divadla jela já." Pátrala ve svých vzpomínkách.
"No vidíš. Vždyť to nebylo tak hrozné. Dva staří kamarádi jedou spolu do divadla. A navíc si můžou popovídat jak jde život." Myslela jsem si naivně.
"To ano. Dva staří kamarádi si povídají. Bylo to naprosto v pohodě. Do doby, než mi řekl, že má přítelkyni. Ani nevíš, jak mě zabolelo u srdce. Neumím si to vysvětlit." Vzdychla.
A mi najednou svitlo: "Ale to je přece láska. Nádhera." Byla jsem svým způsobem ráda, že to není něco horšího.
"Jak se to vezme. Nádhera to sice byla. Jenomže ne za cenu, že mu robiji vztah. Nechci být potvora a doufám, že taková nikdy nebudu... Ale v tom divadle... Když mě vzal za ruku, byl to tak nádherný pocit. Věděla jsem však, že to nemá cenu." V očích se jí začaly opět lesknout slzy.
"Bože, ty jsi opravdu zamilovaná," vykřikla jsem nadšeně. Z mého nadšení mě vytrhl její pláč a já si uvědomila, že tímhle jsem jí moc nepomohla.
"Nejhorší však bylo to loučení. Potřebovala jsem ho obejmout. Aspoň na chvíli cítit teplo jeho náruče. A to teplo si uchovat co nejdéle." Pokračovala mezi vzlyky. "Řekla jsem mu, že byla hloupá, když jsem jej odmítla. A také, že bych s ním chtěla být. Bohužel to nešlo. A proč by to nešlo? Otázal se. Ani nevíš, jak těžké bylo říct mu mé důvody.... Poslední letmý polibek... A já odešla... Od té doby se trápím. Chtěla bych na něj zapomenout." Končila pomalu své vypravování.
"Ta SMS zpráva byla od něj že?" došlo mi konečně.
"Ano. Už nějakou dobu se pokouší dovolat se mi. Píše mi mraky zpráv." Posmutněla.
"A ty už sním nechceš nic mít že ano?" Dovtípila jsem se.
"Ano, já už takhle totiž nemůžu dál žít. Přirovnala bych to ke klasické nešťastné lásce Romea a Julie. S tím rozdílem, že v tomto příběhu nikdo nezemře." Ukončila svůj příběh.
"Neboj, všechno bude zase v pořádku," snažila jsem se ji povzbudit, "ale ty SMS zprávy by sis přečíst měla." Řekla jsem jí svůj názor.
"Možná časem." Přisvědčila. A najednou obrátila stránku: "Nechceš u nás přespat? Stejně už je pozdě." Rychle začala uklízet postel. Ta se totiž topila v časopisech, papírcích a oblečení.
"Super. Akorát mi musíš půjčit něco na spaní." Souhlasila jsem nadšeně a začala jí pomáhat.
Užily jsme si na to všechno docela pěknou "dámskou" jízdu. A já doufala, že se jí už nikdy nebudu muset ptát: "Co tě trápí?" Věřila jsem, že se mi s tím svěří sama a nebude se utápět ve svých problémech.