Sníh

První sníh. Vždycky mi připomene, že zima už je za dveřmi. To tam je léto plné rozesmátých tváří zamazaných od zmrzliny, krátkých triček a koupání v rybníku. Pryč je podzim složený z barevných listů javoru před naším domem a skákání přes kaluže. Nastává doba dlouhých teplých kabátů, čepic naražených až na uši a šál pevně omotaných kolem krku. Avšak i zima má své světlé stránky. Například sníh. Vždycky jsem přemýšlela, jaké to je, být takovou sněhovou vločkou. Pomalu se snášet k zemi a přinášet s sebou radost. Ležet na zemi a čekat. Čekat, až mě někdo zvedne a udělá ze mě sněhuláka. Nebo se prolétnout vzduchem jako sněhová koule a přistát někomu za krkem. Paráda.
„Míšo, nad čím si to zas lámeš hlavinku?“ Přeruší mé myšlenky něčí hlas za mými zády. Ohlédnu se. „Patriku, jsi to ty?“ „A kdo jiný, hlupáčku?“ Směje se můj kamarád. „Já jen... ale to nic, jsem ráda, že jsi přišel.“ „Já vím.“ Pohladí mě po tváři a společně se jdeme projít do zasněženého parku. Jako vždy se rozvykládám o novinkách a zážitcích, které se mi staly, za tu dobu, co jsme se neviděli. „... a pamatuješ si Karolínu? Před čtrnácti dny se vdala. Šla jsem jí za družičku.“ Po očku se na Patrika podívám. Už ho ze mě musí brnět hlava. Chudáček. Tolik se tu toho stalo a on mi pořád chyběl. Musím využít každé minutky, kterou je ještě se mnou. Jako by četl mé myšlenky, mě Patrik popožene. „No tak, povídej, co je tu ještě nového?“ „Ále, už jsem toho napovídala dost. Teď si na řadě ty. Co je nového tam u vás?“ Odpovím otázkou, ale už předem tuším odpověď. „Vždyť víš, celkem nic.“ To se dalo čekat. Najednou mě napadne ještě jedna věc, kterou bych Patrikovi měla říct. „Já... chtěla jsem ti říct ještě něco. Našla jsem si kluka.“ Patrik se zarazí, ale už po pár okamžicích mu zazáří ty jeho krásný oříškový oči. „Však bylo načase.“ Zasměje se. „Je to už dlouho, co jsi někoho měla. Povídej mi o něm. Jak jste se poznali? Jakej je? Je na tebe hodnej?“ Zasype mě otázkami tenhle úžasně chápavej a milej kluk. Popíšu mu tedy můj nový objev a vyčkávám reakce. „Mám z tebe radost.“ Prohlásí s úsměvem, ale v jeho očích můžu vyčíst smutek. „Copak se děje, Rychlíku?“ Poškádlím ho jeho dětskou přezdívkou. Na Patrikově tváři se na pár vteřin objeví úsměv. „Nic, Miško!“ „Jenže já ti nevěřím... Řekni mi, co tě trápí?“ „No tak dobře. Mrzí mě, že nemůžu být s tebou. Prožívat všechno to, o čem jsi mi vyprávěla. Mrzí mě, že to nemůžu být já s kým si na maturitním večírku zatančíš první tanec, s kým se potom povedeš za ruku a komu dáš u vás před domem sladkou pusu. Štvalo mě to už tehdy před třema rokama, když jsem bydlel ještě tak blízko! Vždycky jsi měla oči jen pro jiný. Já byl jen „dobrej kamarád“. Jenže já tě miloval!“ Zaskočená a vyděšená na něj pohlédnu. „A proč jsi mi nikdy nic neřekl?“ „Bál jsem se. Nechtěl jsem tě ztratit. Jenže teď už se bát nemusím. Už jsem tě ztratil.“ Podívá se mi Patrik do očí a políbí mě. Najednou však někde nad našimi hlavami zakráká vrána a já se roztržitě ohlédnu. Když se otočím zpět, Patrik je pryč.
Pomalým krokem se vydám k hřbitovu. Na čtvrtý hrob v páté řadě položím svíčku a snad už po sté si přečtu ten nápis: Patriku, proč jsi nás opustil tak brzy? Bylo ti teprve šestnáct, když jsi se vyboural na motorce. Proč? Z očí mi vyhrknou slzy a zašeptám: „Nikdy mě neztratíš!“