Druhý bratr

.oO---DRUHÝ BRATR---Oo.
Zemřeš.
A moc dobře to víš.
Ty sis opravdu myslela, že tě tahle společnost bude chránit věčně? Zřejmě ano. A tak tu teď ležíš.
Ne, nezkoušej se pohnout. Bolelo by to.
Věřila jsi jen v to co vidíš. Snad proto ti dlouhovlasý kluk v černém nepřipadal zajímavý. Nebo možná až moc zajímavý. Jako blázen, pošahanec, co? Neposlouchal žádnou z těch nesčetných kapel. Nenosil "normální" oblečení. Neměl holku, jak tomu říkáš. A stejně z tebe dokáže udělat tohle.
Co říkáš? Ale jistě, že tě budou hledat. Celé kordony policistů. Ale nenajdou tě a po pár měsících to vzdají. Tady tě nikdo nenajde, neuslyší a nezachrání. Počítej s tím.
Asi se ptáš proč to dělám.
Prosím? Aha, blázen. Ano, hodně lidí už mi tak řeklo. Nemrzí mě to. Za tři tisíce let si člověk zvykne.
Kecy. Jistě. Nazývej si to jak chceš, má milovaná. Já pamatuji hodně, a mimo jiné i lidi jako jsi ty.
Vzpomínáš ještě na ten večer? Vylákala jsi mě ven na rande. Byl jsem slepý, láska mi před oči nastavila svůj šedý plášť. Pak jsi tam potkala jeho, toho...ach ano, Petra.
Petra.
A šla si s ním, viď? Nechala jsi mě tam stát jako odložený deštník a s ním jsi pak na parkovišti dělala kdo ví co.
JÁ vím co. Nevadí mi to, dávno jsem ti odpustil. Tehdy jsem myslel, že jsi jiná. Zmýlil jsem se, že?
Odpuštění. Hezké slovo, když zaznívá z tvých úst. Vlastně z kterýchkoliv úst. Nebyl to tvoji lidé, kdo mi nikdy nedokázal odpustit to co jsem udělal? Že nedělám to co oni? Že musím žít mezi nimi? Věř mi, kdybych měl na výběr, nechal bych je všechny potácet se ve vlastní zaslepenosti, vést nicotný život a zemřít, a sám bych dávno žil sám se svým údělem, ale oni mě najdou všude, jako ty.
Tebe bych rád nechal být, lásko.
Ne, neplač. Nesluší ti to. Nebudeš se líbit...Petrovi.
Víš co mě teď napadá? Může to být ještě v něčem jiném. Jsme jiní, víš? Ty jsi nenapravitelná optimistka. Nadšená do divadla a dramatických kroužků. Průměry vždy skvělé. Usmíváš se. Radíš. Pomáháš. Ráda se s každým a vždy bavíš. Uznáváš všechno tak, jak to je.
Nic z toho ti neberu.
Jenže ty mi nedokážeš odpustit že se nesměju. Že nerad vystupuji před jinými. Že se s nikým nebavím, pokud nemusím. Že rady nedávám a nikdo je po mě nechce. Že neposlouchám, nezbožňuji a nenosím to co ty. Že se mnoha věcem stavím na odpor. A že se neposmívám těm, kteří se mi nezdají. Tohle všechno mi otloukáš o hlavu, protože to nedokážeš pochopit. Nedokážeš pochopit moje důvody, můj život a moje skutky, a všichni ostatní jsou s tebou. Tebe blahořečí, mě proklínají. Tobě se klaní, mě vyhánějí. Tebe zbožňují, já jsem pro ně démon. Tebe milují, mě nenávidí.
A víš proč? Bojí se mě. Bojí se, že je tu někdo kdo je jiný než oni, že s nimi v něčem nesouhlasí. Bojí se odlišnosti.
A čeho se bojí, to nenávidí.
Proto jsem až tady. Ne, neptej se kde jsme. Jsme všude a nejsme nikde, jsme vším a nejsme ničím. Ale jsme tu sami, takže se ti můžu neomezeně věnovat.
Zabít? Ale proč? Přichystala jsi mi tolik nezapomenutelných momentů. Jako třeba ten úžasný dopis, ve kterém jsi mě označila za impotentního teplýho nakřápla. Ano, to byl ten předposlední, vzpomínáš si dobře. Odepsal jsem ti, že mi urážky nevadí a že tě nechám být, pokud necháš ty mě. Další den jsi na internet dala stránky se všemi těmi věcmi, které jsi ze mě vymámila na schůzkách. Ano, ty o Tadeáši Hausenovi, o mě.
Jedno z mých mnoha jmen, víš? A přidala jsi tam některá vlastní. Nebyla lichotivá, že? A také ty fotografie. Ano, ty víš které. A příští den už o tom věděla celá třída.
Opět jsem ti nabídl odpuštění. Odpověděla jsi jen dalšími urážkami.
Jak?
Jak jsi mě oslovila?
Že se chovám jako ďábel?
Víš, jsem jeden z prvních lidí. Syn Boží, jako my všichni. Ale, ty jsi dokonce četla Bibli?
Aha, křesťanka.
Cože? Mladý? Je mi přes tři tisíce let. Ano, vypadám na osmnáct. Přesně je mému tělu dvacet, ale to tě nemusí zajímat.
Jak jsi měla možnost vidět, snažím se nějak přežívat. Není to jednoduché, věř mi. Kvůli tomu jednomu činu, kvůli mé největší chybě, a kvůli těm zlořečeným písmenům, které tvoří moje jméno.
Neusnadňuješ mi to. Opravdu ne.
Ale nejsem ten, kdo jsem býval. Už nezabíjím lidi. Čekám na Boží odpuštění.
Asi budu čekat věčně.
Ty ne. Ty už odpuštění máš. Boží ne, ale moje ano. Probudíš se ve své posteli, živá a zdravá, jen zborcená potem a vystrašená.
Do školy už nepřijdu. Budou mě hledat. A nenajdou.
Ano, zdá se ti to. Zdá se ti o mě.
Zasměj se.
No tak se zasměj!
Jindy se směješ pořád, ne?
Víš, jsem jeden ze dvou bratrů. Ano, TĚCH bratrů.
Ne ten mrtvý. Ten druhý.
Ano, ten. Vždyť Bůh sám řekl, že nikdy nezemřu.
Ano, zabil jsem bratra. Jen proto, že jsem si myslel že ho má raději než mě. Ale kál jsem se. Bylo pozdě. Vypálil ne mě znamení vraždy, znamení hanby. Teď žiji věčně.
Lituji toho, ale zároveň si uvědomuji, co s tím můžu dokázat. Tady u vás, u lidí. Snažím se být lepší, snažím se vydobýt si odpuštění a smýt krev ze svých rukou.
Ale musím krev pít. Tos nevěděla, že?
Ano, upír, tak se tomu říká. Takové vědomosti bych od tebe nečekal.
Říkají o mě že jsem pohlcen ďáblem.
Ale kdo je horší, ten, který má černé myšlenky, nebo ten, který ho nutí se do nich bořit hlouběji a hlouběji?
Popřemýšlej o tom, lásko. Já tě miloval, ale ty sis jen hrála.
Konec etapy.
Konec hry pro tebe přijde tak za padesát let, pro mě možná nikdy.
Ale stejně doufám, že tě všichni nechají žít a zemřít, a že jim to budeš oplácet, ne jako mě.
Žij v míru, dítě.