Poslední naděje

Probudil se a všude okolo sebe cítil jen šílený chlad a viděl jen černočernou tmu. Co se děje? Kde to jsem? divil se právem. V poloze vleže, v níž se právě nacházel, ho do zad tlačila asi pravděpodobně dřevěná deska, rukou však nahmatal, že je přikryta velice jemnou, krajkovou látkou. Ticho, ticho, ticho.

I v důvěrně známém prostředí se v noci cítila nesvá.
Pro uklidnění duše si začal zpívat.
"Na tom bošileckým mostku,
hrály ta, dvě panny v kostku.
Hrály, hrály, hrály, až se obehrály,
shodily se z mostku,
hrály, hrály, hrály, až se obehrály,
shodily se z mostku."

Slyším dobře snad? Někdo kdesi zpívá? Snažil se zvednout, ale praštil se do hlavy. Hledal sebemenší záblesk světla.

"Nejsou všechny holky stejný,
některá má voči černý.
Některá má voči, některá má voči,
některá má černý,
některá má voči, některá má voči,
některá má černý."

Zpěv se přibližoval. A on se začal rozpomínat, jak se mu zatmělo před očima, když ho někdo udeřil....

"Nevěř holka chlapci nevěř,
na řičici vodu neměř.
Voda ti vyteče, chlapec ti uteče,
bude lásky konec,
voda ti vyteče, chlapec ti uteče,
bude lásky konec."

Proboha! Zachraňte mne! Propadal šílenství. Tlumený zpěv i přes izolaci zeminou zesiloval a jemu zněl jako poslední naděje.

Její cesta vedla kolem hřbitovní zdi.

Začal křičet a volat. Div, že si neroztrhl plíce. Mramorová deska však byla silnějším nepřítelem.

Nebyla ve své kůži. Mihotání a chvění plamínků svíček jí připomínalo pomíjivost života.

Naprosto šílený již nevěděl, co dělat. Začal bušit a kopat.

Krev jí ztuhla v žilách, když zjistila, že z jednoho z hrobů bylo slyšet hluk. Instinktivně se rozeběhla, nesháněla se po původci děje, jen aby už byla z toho strašlivého místa pryč.