26 srpna 2010

Je mi zle a ty to nevidíš. Je mi hrozně a ty si mě nevšímáš. Je mi mizerně a tobě je to jedno. Ty žiješ dál. Šel jsi dál. Směješ se na všechny kolem sebe, bavíš se, a já jen sedím vedle tebe a mlčky trpím. Snažím se nemyslet na to, že před pár dny jsi se smál semnou, bavil ses, říkal jsi mi, jak mě miluješ, jak mě chceš, jak po mě toužíš, ale nejde to. Až moc to bolí víš? To tvé jednání. Ano, přála jsem si, abys šel dál. Abys začal znovu žít, aby sis užíval a byl šťastný.. Jenže jsem nevěděla, že mě to bude až tak bolet. Že začneš tak brzy, že budeš žít dál, jak jsem ti řekla. A víš co si pamatuju nejvíc? Náš krásný začátek. Ty první slova, ty polibky, ty dotyky, to obejmutí. To díváme se na hvězdy a přitom si šeptat slova lásky.
Všechno začalo 26 srpna 2010. Pamatuju si, jak jsem k tobě dojela, byli jsme pohádaní, ale přesto jsem k tobě jela. Dovezla jsem ti bramboráky a ty jen říkal že jich je málo. A smáli jsme se tomu. Stalo se to všechno tu noc. Leželi jsme v posteli, podívali si, dívali se na horor myslím, a najednou jsi mi nedal jen obyčejnou pusu, ale polibek, který jsem si obětovala. Začali jsme se líbat a najednou jsme se od sebe odtrhly. A já věděla že je něco špatně. Věděla jsem to, ale nevím co přesně. Nakonec jsme šli ven a já se po tobě pořád dívala jestli jsem tě nezaskočila, jestli jsem neudělala naše špatně. Nechtěla jsem zničit naše 2 a půl leté kamarádství jen kvůli lásce, kterou jsem k tobě cítila. Nakonec jsem zjistila že ty to cítíš stejně. A já jsem byla šťastná. Strávili jsme spolu zbytek krásných dní. Jen my dva. Sami. Jen my dva. Teď když na to vzpomínám, tak mám slzy v očích, jak ráda bych ty chvíle s tebou vrátila. Kdy jsme byli jen my dva. Sami. Bez nikoho.
Začal školní rok a já se těšila jak s tebou budu víc. Že tě budu mít u sebe, těšit se na chvíle kdy budeme sami. Až mě znovu políbíš, až mě znovu obejmeš a až mi konečně řekneš ty krásná slůvka, která jsem chtěla slyšet jen od tebe. Miluju tě. Ano přesně tyhle slůvka. Několikrát jsme se pohádali a rozešli. Někdy to byla moje vinna, někdy tvoje. Ale vrátili jsme se k sobě a to proč? Protože jsme jeden bez druhého nemohli být. Nemohl jít dál. Nemohli žít. Nevydrželi jsme bez sebe.
Na silvestra jsme spolu poprvé spali a já se v ten den stala tou nejšťastnější holkou pod sluncem. Byla jsem šťastná. Ta noc s tebou byla ta nejkrásnější. Ta noc všechno změnila, protože se začalo blýskat na lepší časy.
Ale v pátek 7.1.2011 to všechno skončilo. Tentokrát už nadobro. A já se teďka dívám na to, jak se směješ, jak si žiješ dál, jak se bavíš se všemi kolem mě a když příjde na mě? Ignorace největší. Jen ta ignorace mezi námi je. Slyším jak se směješ, tím smíchem, který patřil jen mě. Jak se bavíš, tak jak ses bavil semnou. Jak se díváš na každého tak, jak ses díval jen na mě.
Bože to tak bolí. Vedle tebe sedět, nesmět se tě dotknout, nesmět tě mít. Nesmět tě obejmout, nesmět tě políbit. Nesmět se tě dotknou a nesmět ti říct ta slůvka. Miluju tě.
Miluju tě. Miluju tě a miluju tě.
Děkuju za krásné měsíce s tebou, děkuju za ty chvíle, za ty pohledy, polibky, za ty slova. Ale už jsou to jen vzpomínky, které u tebe časem určitě zmizí. Ale u mě? Nezmizí!!! Nikdy nezmizí vzpomínky na začátky našeho vztahu, našeho silvestra, našich polibků, našich snů o budoucnosti. Našeho společného života. Ty jednou zapomeneš, jestli jsi už nezapomněl. Ale já nemůžu. Bude to to jediné, co mi po tobě zbude. Miluju tě miláčku můj, který si tohle nikdy nepřečteš.