Nevíš kdo a co jsem, tak radši zapomeň VII.

***



" Tak to se nechám překvapit. Znám jí že?"

" Myslím, že ano, ale jistej si nejsem."

„ Děkuji ty též.“ Líbne mě lehce na tvář Kristián. Nabídne mi rámě a vydáme se směr, nově otevřený bar. Hudba už je docela hlasitá a musím říct, že hrají moc dobře na dnešní dobu. Projdeme vstupem, rozhlídneme se po zaplněné místnosti a rozejdeme se k volným barovým stoličkám ve středu dění.

Objednáme si pití a začneme si povídat. Za čtvrt hodiny přijde Lukas se svojí slečnou. Ano musím přiznat, že jí znám. Je to upírka z mojí doby a byla jedna z nejkrásnějších, ovšem kde se tady bere?

„ Ahoj Claudie.“

„ Ahoj Sofie.“ Pozdravíme se s upírkou a sjedeme se vzájemně pohledem.

Je pravda dlouho jsme se neviděli. Ale i přes to vypadá pořád stejně krásně. Dnes si vzala šaty fialové barvy, které zvýrazní náš bílý obličej.

„ Ty šaty jsou překrásné, slečno Claudie.“ Přidá se do hovoru Kristián a i Lukas nás všechny vzájemně představí a já pochopitelně představím Kristiána.

Lukas ho celou dobu bedlivě pozoruje a Kristián nevypadá, že by si něčeho všimnul, anebo se dokonale ovládá a tím nás mate. Kdy už se dozvíme pravdu. Nesnáším nejistotu a nevědomost.

„ Půjdeme si zatančit?“ Nakloní se ke mně Kristián a už mě vede na parket. No pěkné, budu muset ovládat své pohyby, jinak by zde přítomní žasli, jak dokáži tančit, ač jsem neabsolvovala žádný taneční kurz dnešní doby.

„ Musím tě upozornit, že netancuji moc dobře.“

„ Já vím, Sofie. Myslím, že dnes večer jsou karty rozdány. Je na čase odhalit své pravé tváře.“

„ Jak to myslíš?“

„ Ty víš jak. Nepůjdeme se po tanci projít?“

„ Ano, to můžeme.“ Přestaneme komunikovat a začneme tancovat dle našich pravidel. Nyní je mi víc, než jasné, že není obyčejný smrtelník, ale jeden z nás. Na tváři vykouzlím spokojený úsměv a poddám se jeho vedení. Za pár minut jsme na parketu sami. Jako bych to nečekala.

Tančíme do konce písničky, ukloníme se, poděkujeme si za tanec a vytratíme se nenápadně ven ze sálu do temných zákoutí ulic, pokrytých u země mlhou.

„ Půjdeme?“ Nabídne mi rámě Kristián a vede mě ulicemi města k jeho domu. Je v malé zapadlé uličce, má krásnou zahradu. Rozhlédnu se po travnatém koberci, který je protnutý pouze chodníčkem k domu, vysypaný pískem a drobnými kamínky.

„ To je překrásné. Tady jsem doposavad nebyla, jak si o tom místě věděl?“

„ Jak už tušíš, jsem jeden z původních, vím, že si o tom přemýšlela. Stejně tak mě to nedalo spát a projížděl jsem několikrát mysl, zda se nepletu, ale ne. Oba víme, že jsme byli zde zrozeni pro poslání, konat tento svět silnější a nezávislý. Stejně jako ty znal jsem Alexe a jeho lidi. Věděl jsem, že si pro tebe přijde a nezbývalo mi nic jiného než čekat, až se smíří s faktem, že jeho nebudeš. Věděl jsem už tenkrát, že tvé srdce bude tlouct jen pro jednoho muže a doufal jsem celou věčnost, že to srdce bude moje.“

Zůstaneme proti sobě stát a jen se díváme jeden druhému do očí. Přiznal vše, co jsem toužila znát. Moje otázky ohledně jeho existence se rozplynuli jako ráno mlha v temných ulicích a zákoutích našeho města.

Ještě chviličku vydržím jeho pohled. Pak se pohnu z místa a přesunu své tělo blíže k jeho. Ale nespojím naše rty. Nechám nepatrný odstup. Pohlédnu mu opět do očí, které pak zároveň zavřeme, a naše rty se spojí.
Jak dlouho jsem čekala na tento okamžik.
Kolik odmítnutí jsem učinila, než jsem došla na konec své pouti samotou. Už nebudu usínat sama ve velkém chladném domě na lůžku pro dva.
Už nebudu jako tělo bez duše procházet lesem za potravou. Nebudu nikdy sama. Nás už nic nerozdělí. Cítila jsem to jako jistotu. Byla to po dlouhé době věc, která byla neměnná, nezničitelná, stejně jako naše nezastavující se mysl, náš nezastavitelný čas života.

Na vteřiny jsem zapomněla vnímat celé okolí. Ponořená do svých myšlenek jsem si nevšimla rychlého přesunu našich spojených těl, duší. Ocitla jsem se v tmavé, lehce osvětlené místnosti. Místnosti plné svíček a barevných lampiček. Byla jsem uchvácena. Kristián mě zlehka položil na pohovku a propletl dvě těla po pár okamžicích v jedno.

Nikdy mě nenapadlo, co mohu cítit. Nikdy jsem tyto pocity nezažila. Nyní mi připadá, že celou věčnost jsem žila v uzavřeném kruhu a nemohla se dostat ven.

A nejvíc mě tíží myšlenka, odmítala jsme jakoukoliv pomoc. Jako bych nechtěla z onoho světa. Proč? Možná jsem se bála o své srdce dosud tlučící pod námahou neubývajících let. Možná to byl strach, abych se nezaprodala někomu jinému. Měla jsem strach z něčeho nového a já pak měla být nazývána tou průkopnicí světa?
Jak je možné, že jiní věděli to, co jsem měla vědět jen já?

„ Nech to být maličká. Náš život začal a nedovolíme nikomu a ničemu nám ho vzít.“

„ Jak víš…“

„ Pššt… samé cítím i já.“

Pohladí mě po vlasech a nechá klesnout hlavu do polštářů vedle mě. Necháme myšlenky myšlenkami a vrýváme si do paměti, naše první nezapomenutelné okamžiky.

Zapomněli jsme na okolní svět. I kdyby čas běžel po zpátku, nás se to přestalo týkat.

Ráno jsme se probrala sama. Kristiána jsem našla v kuchyni chystat něco vonícího na pánvi. Posadila jsme se nepozorovaně na židli a dívala se na jeho kouzelné pohyby, kterými plul po podlaze. Dlouho ticho v místnosti nevydrželo. Bylo by neuvěřitelné, kdyby nezpozoroval můj příchod.
Věděla jsem, že ani mě nemůže jen tak něco uniknout. Naše mysl je velice rychlá a bystrá pro tento svět. Přesně jak ov dobách dávno minulých. Když jsme chtěli. Žádní lidé neměli ani tušení, že ještě existujeme. Jako dnes. Vše kolem nás letí neskutečnou rychlostí, nikdo se neohlíží za pravou tváří skutečnosti.
Jako kdyby zanevřeli na skutečnost, jako kdyby ani nechtěli uvěřit skutečnosti, jako kdyby se báli co by mohlo nastat. Opakování minulosti?

Nebo snad konec světa? To ne záhuba lidí a všeho živého by byl jasný ortel smrti i pro nás mrtvé. Žijících ve stínu svého já.
Jak pesimistické. Pohladím Kristiána po tváři. Dám mu polibek a po snídani se vydáme k mému království. Prvně ovšem zajdeme pro mé auto a začneme opět krýt naši pravou identitu.

Náš život jde dál…. Lidé v něm přicházejí a odcházejí, jen my stále zůstáváme bez jediné vrásky a načítajícími roky.

***