Tichá paseka se srnou...

Probouzím se brzy ráno a přitahuju si přikrývku,protože je mi zima.Jak jinak-vždyť venku padá sníh,lesk ranního slunce se odráží o stěny a vytváří žluto-bílou mozaiku.
Ještě chvilku to pozoruji a potom se vyškrábu ven.Navléknu na sebe staré džíny,tričko a mikinu.Po cestě do sebe hodím chleba s nutelou,nakopnu ve dveřích boty a mizím s fotoaparátem do lesa.
Prodírám se hlubokými závějemi,do bot mi teče mokrý sníh a já se přesto všechno cítím skvěle.Je tady takové to ohlušující ticho-tak silné,až vám trhá bubínky.Nejdu po cestě-to v žádném případě,vždyť cesta je tak jednotvárná.Vyšlapaná pouze tam,kam chodí každý.O to já ale nestojím.Přeskočím příkop a běžím někam do neznáma, do houští,kde na zemi můžu vidět maximálně stopy zajíce nebo srny.
Běžím a běžím co mi dech stačí,až doběhnu na malou mýtinku jako z pohádky.Do očí mě praští zasněžené pařezy a pokácené stromky na prodej k vánocům.A uprostřed toho stojí malá srna.Tak krásná a nevinná,až se mi z toho tají dech.Nejsem schopna slova,jen zírám na to úchvatné stvoření přímo přede mnou a ono mi pohled s nedůvěrou v očích oplácí.Pomalu zvedá hlavu do výšky a čichá,jako kdyby se snažila zjistit,jak daleko je pomoc.A daleko rozhodně není.Rozhlížím se po pasece a v houští za hromadou smrčků vidím další srnku,o něco málo vyšší,ale stejně dokonale bezbrannou a krásnou.
Pomalu polknu a tiše udělám malý krok vpřed.První srna sebou maličko cukne a ustoupí.Když se ale zastavím,opět nastraží uši a sklopý hlavu.V očích jí čtu něco jako prosbu: "Co tady děláš?Neubližuj nám!" a mě to nutí k zamyšlení.Proč si toto dokonalé zvíře,které nikdy nikomu nic neprovedlo,musí myslet,že člověk je nepřítel.Je tomu v přírodě opravdu tak?Vždyť je tak čistá a krásná...s očima jako dvě studánky-přesně jak se píše v pohádkách.
Já se přikrčím a udělám další krůček dopředu.Šeptám srnce tiše,aby se nebála,že já jí neublížím a ona jakoby mi rozuměla,udělá váhavý krok směrem ke mne.Nepřestávám jí povídat mou pohádku,šeptám jí,že mi může věřit,že je všechno v pořádku a nic se nikomu nestane.Nikdo ani nedutá.Lesem se nese jen tiché padání sněhu a boření nohou,jak se k sobě hlemýždím tempem přibližujeme.
Na metr daleko od ní se zastavím a hledím jí do očí.Nemýlila jsem se.Věří mi.Natahuju k ní dlaň a nechávám jí,aby jí očichala a zjistila,že jí nic nehrozí.Potom jí pomalu zvednu a dotknu se dlaní jejího čela.Má tak hebkou srst...jemnou a hebkou,jakou nemá ani ten nejčistokrevnější domácí králík.Srna na chvíli zaváhá,ale nakonec se přece jen poddává a nechává mou ruku,abych jí sáhla až na krk a zlehka jí hladila.Nakrčí čenich,letmo začne očichávat mé oblečení a já se tomu musím usmát.Je přece tak inteligentní!Mnohem chytřejší než kdejaký pobuda ve městě.S velkkou pravděpodobností je dokonce chytřejší než leckterý politik.Jakým právem lidé berou do rukou pušku a zabíjí něco takového?Komu patří tenhle život?Hlavou mi víří tisíce dalších otázek a nevšímám si,že druhá srnka už se také skoro u mne.Nejdříve váhá-stejně jako její kamarádka,ale nakonec mne obejde a strčí mi hlavou do lokta,jako kdyby to nedělala poprvé.Zvedám druhou ruku a stírám jí z uší čerstvý sníh.Nevadí jí to.Jako kdyby to byl pes,znající mne celý život...slastně přivírá oči a naklání hlavu na stranu.
Naprosto mne to šokuje.Srnka je přece lesní divoké zvíře.Nemá k člověku žádný vztah.Jsme nepřátelé,lovíme srnky na maso a pro radost,jako kdyby to bylo obyčejné dříví.Něco naprosto nepotřebného,obyčejného...jako kdyby to byl plevel na záhonku.A ony nám přesto všechno věří.Důkaz mám přímo před sebou,však něco takového by někdo,kdo to neviděl,jen těžko představil.Napadá mne představa fotky a sklápím zrak směrem k mé kapse,z které visí šňůrka mého foťáku.Ale ne!Přese nezkazím tyhle jedinečné chvilky focením.Srny by se jistě lekly a utekly by.Rychle tu myšlenku zaháním,ale jako na potvoru se od cesty ozývá šustot a nakonec prudká rána.Ale ne!Proč zrovna teď!Copak neexistuje na světě žádná spravedlnost?!
Na nedaleké cestičce se objevuje obrovský Jeep s vozíčekm vzádu a vydává neuvěřitelný rachot a skřípot.Obě srnky ve vteřině otáčí hlavu a mizí v podrostu na druhé straně paseky.Jediným důkazem,že to nebyl sen,jsou jejich dlouhé stopy kopýtek,které mizí skoro okamžitě,jen co na ně dopadne zhoubný sníh.
Tiše vydechnu,zavřu oči a pomalu odcházím stejnou cestou zpět.Přemýšlím o životě a věcech,které k němu patří.Napadá mne pořád jen jedna a ta samá otázka-proč se o člověku říká,že je nejinteligentnější tvor na zemi?
Předemnou se objevuje lesní cestička.Pomalu se na ní šourám k domovu až dojdu na asfaltovou silnici.A po ní-do toho starého známého světa betovových krabic a železných aut......