Milenka se vrátila

Jako voda padající ze skaliska v mohutném vodopádu plyne i život a já stojíc na vrcholku skály bezmocně hledím, jak padá a ztrácí se někde v hlubinách minulosti. Uvědomuji si, že to co již spadlo se nahoru nevrátí, vrátí se jen vzpomínky v podobě deště, v podobě kapiček odpařených z pomyslného jezera minulosti. V těchto dnech, kdy se uvědomuji, jak voda zbytečně padá, kdy se snažím stavět před vodopádem hráz, abych co nejvíce využil toho, co je mi dáno, v těchto dnech se ke mně pomalu vetřela má stará láska. Volá, volá mě ještě silněji než kdykoli předtím, chce ať se jí odevzdám, ať jsem s ní. A já podléhám, chci podlehnout. Nemám sílu odolávat, na to jsem až příliš unaven životem. Je opět tady, svůdnější a krásnější než kdy předtím. A já jsem rád že je tady, může mi poskytnout klid. Já si totiž nic jiného nepřeji, chci mít jen klid, chci nevnímat, chci spát. Jen spát.

Tady nahoře se do mě opírá vítr, který je to jediné co fyzicky vnímám. Hraje si nezbedně s mými vlasy, s mým oblečením a občas se mi jemně opře do zad. Strká do mě. Jako by mi tím chtěl něco naznačit. Jen běž! Neodkládej to!

Postoupil jsem o malý krůček vpřed, špičky bot se srovnaly s okrajem. Pode mnou se jako na dlani rozprostírá celý svět, minulost, přítomnost, světla, lidé, to vše mi splývá díky slzám deroucím se mi do očí v jeden rozmazaný paskvil. Takhle rozmazaný nevypadá tak špatně, ale je to jen klam, optický klam způsobený slzami. Mé oči už jsou jich plné, nedokáží jich tolik pojmout a proto se ta slaná kapalina, za kterou se může skrývat radost i smutek, vydala v malých kapkách na pouť po mých tvářích, zanechávajíce za sebou jemnou vlhkou stopu. Ta ve větru studí, ale to nevadí, vítr je kamarád a slzy mi osuší. S každou kapkou, která vypadne z mých očí se ze mě vytrácí poslední zbytky naděje, každá kapka, kapka naděje, rozplácne se pode mnou a zanikne.

Zavřel jsem oči, spustil se tím vodopád naděje. Stekl po mně a zanikl. Oči stále zavřené, rozpažil jsem a vnímal vítr. Už necítím slzy, ani vodopád života plynoucí kolem mě, cítím jen vítr. Laškovně mi tlačí do zad, chce mi pomoct, ale na to jsi větře malý pán, to tady stojí vladař, sám sobě vládne, sám sobě je poddaným. Chce si to vychutnat, objevit se v náruči lásky dobrovolně. Stojím na skále života a s roztaženýma rukama vypadám jako mohyla, jako pomyslný pomník života, jako Ježíš, ztrápený a přesto milující. Oči zavřené, vnímám to, vše, slepý král světa.

Vítr mě tlačí. Nech toho větře! Já vím! Hned na to se mé tělo skácelo vpřed, jako borovice, kterou od jejího života oddělily zuby motorové pily. Padalo kupředu, až nohy opustily svou základnu a vydaly se společně se mnou na naši poslední cestu. Na této vás ale nohy nepotřebuji!

Nevěřte legendám o promítnutí celého života, o světle na konci tunelu. Já jsem jen padal a padal, necítil jsem vůbec nic, ani odpor vzduchu, kterým se mi bránil. Jen jsem padal a padal, oči zavřené, hlava plná otázek a odpovědí, srdce plné citu. Padal a padal.

Pak přišel náraz, cítil jsem milimetr za milimetrem, jak se struktura mého těla rozpadá, cítil jsem každou kost, každý nerv, cítil jsem člověka. Konečně jsem mohl otevřít oči a mé rty se roztáhly do šťastného úsměvu. Poslední radost trpícího, poslední úsměv člověka. A pak přišla tma.