Kočka

Stalo se to jednoho deštivého večera. Promoklý jsem si to štrádoval z hospody domů, když mi přímo před nosem přeběhla černá kočka. No co, řekl jsem si. Přece nebudu pověrčivej. Ostatně, už tak jsem zmoklej jak anglickej trávník, co horšího se může stát.

Jak uboze naivní myšlenka to byla, jsem si uvědomil až ve chvíli, kdy mě obstoupili tři snědí mladíci s naléhavým přáním o vlastnictví mého batohu, které se dalo jen těžko odmítnout. Argumenty, které třímali v rukou, mi nedaly příliš na vybranou, a tak jsem opatrně podal svoje zavazadlo do rukou chlapíka, který svůj výhružný výraz jistojistě hodiny trénoval před zrcadlem. Já pro změnu nadhodil jeden z těch "tak já teda zase půjdu, omluvte mě", což mi bylo stručně vysvětleno jako nápad špatného charakteru. "Pánové, dal jsem vám vše, co mám. Přeji příjemný zážitek a vstřícný přístup v zastavárně." Na chvilku se zatemnilo, abych záhy, na kolenou zjistil, že jsem dostal do zátylku metalovou masáž. "Ještě si Tě prohledáme!" zpravil mne můj osobní masér oznamovací větou o programu večera. Zatímco jsem z kapsy vytahoval jako bonus telefon, přísný nosič mého batohu prohledával jeho obsah... a hle, tam další dva telefony! Šest očí na mne upřelo zrak, jen já koukal na batoh jako dítko načapajíce své rodiče při radovánkách.

"P p p...pro /polk/... rodiče...eh...nooo, dárek...mají výročí..." Nerušený cvrkot hmyzu přerušil až mladík, který se otázal, zdali "si dělám prdel". Zakroutil jsem nevinně hlavou, jeho kolega však vzápětí z batohu vytáhl dvě peněženky a moje jinak důmyslná a nerozbitná obhajoba byla ta tam. "Není to můj batoh, musel jsem si ho vyměnit s někým, kdo má stejnej." Přešel jsem plynule k pravdomluvnosti. "Čóruješ v našem revíru a ještě z nás děláš piču?"
"Ale já..."

Zdálo se mi o černé kočce, která dostala mléko, kus ryby a spokojeně vrní a pípá...Cože?! Otevírám oči a zjišťuji, že pípá kardiostimulátor u mé hlavy. Nade mnou se naklání anděl a ptá se, jak se cítím. Nějak mi při pohledu na tuhle krasavici vypadnou pojistky v oddělení sarkasmu a stroze odpovídám "jde to", ač to ve skutečnosti vůbec nejde. "Co se stalo? Jsem pohromadě?" V tu chvíli zkouším svůj nervový systém a k upřímné radosti a nesnesitelné bolesti zjišťuji, že jsem převážně celý. "Budete v pořádku, ale chvilku si tu pobudete. Zavolám dok..." Než to dořekla, musel jsem se ujistit a končetiny mi to neumožňovaly v přijatelné formě. "Co pé... chci říct, mám ho tam? Však víte..." Začervenala se a odpověděla, že neví. "Mohla byste to prosím zkontrolovat?" Neudržela se a vyprskla ve smích. "Jdu pro pana doktora, ale jak vidno, je Vám lépe."

Vyvázl jsem bez větších trvalých následků a s trochou štěstí a šikovností chirurgů jsem za dva týdny o berlích opustil nemocnici. Sestřičku jsem pozval na rande, zkontrolovala mě a shledala použitelným. Pořídili jsme si kočku, mourovatou, pro jistotu; a sprej, pepřovej, pro jistotu. Na výročí rodičů jsem si ten rok nevzpomněl, stejně jako každý rok.