Když se žene bouře

Cítíš to napětí? Vznáší se ve vzduchu, když se na město žene bouřka. Vyhlížíš z okna do tmy, přestože víš, že měsíc dnes nepohladí krajinu paprsky stříbrného světla. Už to bude několik hodin, co se poprvé ozvalo temné dunivé hřmění. Jako by se sama země otevírala a vypouštěla těžká tmavá oblaka. Občas zahlédneš jejich obrysy. To když se tam v dáli, kilometry odsud, zableskne. Bouře se ještě ani nepřiblížila, a přesto už z dálky klepe na dveře a ohlašuje svou přítomnost. Od chvíle, kdy padl soumrak, se horký letní vzduch ochlazoval jen velmi neochotně, ale s deštěm se na okraj města snesl i příjemně chladivý vánek.
Takhle to je vždycky. Přichází bouřka a ty se díváš, jak se na obzoru blýská. Trochu to připomíná blesky fotoaparátů. Ten pohled docela láká k úvahám. Kolikrát vlastně jsem tě už tak sledovala? Zajímalo by mě, o čem v té chvíli přemýšlíš. Možná o filozofických tématech, možná taky o té písničce, co ti rezonuje ve sluchátkách. Slyším ji až sem a dokonce poznávám temnou zastřenou melodii. Tvá oblíbená. Znám tě lépe než si sám myslíš. Uděláš zase přesně to samé, co vždycky. Sedáš si na široký rám otevřeného okna a pomalu vytahuješ cigaretu. Jen nechápu, proč si také stále zapomínáš zapalovač v kapse bundy. Otočíš se směrem ke mně a já ti s jistotou dlouhé zkušenosti házím ten ozdobný, který jsem ti dala k narozeninám před pár lety. Blížím se ke „tvému“ oknu.
Na zem se ve vzdáleném svitu pouliční lampy snášejí první velké kapky vody předpovídající několikahodinovou bouři. Cítíš to? Vím, že ano, když ti pokládám ruku na rameno a zírám do tmy několik desítek metrů před námi. Když se na město nese bouře, vždy s sebou něco nese. Avšak jestli to bude dobré či zlé se dozvíme až s prvními paprsky zítřejšího slunce…