Souboj

Jako vystrašené zvíře, které tuší svou smrt, přibližoval se k bojišti pochodovým krokem Petr. Bojiště bylo malou plochou daleko za městem. Stovky metrů čtverečních betonu pod nohama a v mysli podivuhodné prázdno. Místo sloužilo jako letiště pro nákladní letadla a po pravém boku Petrovi postavy stály dva prázdné hangáry. Letiště bylo absolutně opuštěné a člověk měl pocit, že je jediný na světě. Z oblohy padaly kapky podzimního deště. Petr se zadíval do oblak a očima se snažil zpomalit pád průhledných kapek.
Popošel vpřed a naproti němu kráčela postava. Měla stejně vojensky pochodovou chůzi jako Petr. Byl to muž stejně vysoký a stejně oblečený jako on. Muž zastavil, taktéž Petr. Chvilku se na sebe dívali a na černé kabáty jim dopadal déšť. Petr se díval do očí svému protějšku. Byl to jeho bratr, jeho dvojče a největší nepřítel. Už od dětství ničil Petrovi život. Vždy když chtěl něčeho dosáhnout, tak ho jeho dvojče stáhlo do bezedné propasti deprese. Vždycky říkal:
„ Jsi k ničemu, stejně jsem lepší.“
To řekl i nyní. Petr mu zřetelně rozuměl. Petrovo dvojče bylo vždy ve všem rychlejší a prakticky vždy mu přebralo šanci na normální spokojený život. Chtěl studovat, nemohl. Chtěl pracovat, nemohl. Chtěl mít rodinu a nemohl. To vše díky němu. Dvojčeti z nechtěných. Petrův bratr tam před ním stál a měl výsměšný výraz.
„ Tentokrát nevyhraješ!“ křikl na bratra.
„ To říkáš vždycky.“
Oba měli dlouhé černé kabáty skrývající ruce a v jedné z nich zbraň. Déšť stále pršel průhlednou pravdu a zároveň odkapával vteřiny života. Brzy to skončí, říkal si Petr. Na tento okamžik čekal dlouho. Je to však těžké. Dívá se na své dvojče a jakoby se díval sám na sebe.
„ Tentokrát vyhraji, protože budu alespoň jednou rychlejší než ty.“
Dvojče se usmívalo. Ostrý obličej se špičatým nosem a nad ním dvě světle modré oči. Když se usmál, ukázal množství vrásek. Byly to i Petrovo vrásky.
„ Bratříčku, jsi slaboch. Nedokážeš mne zabít.“
Petr vytasil zbraň. S nataženou rukou mířil na dvojče, které už také drželo zbraň, ale výstřel stále nezazněl. Mířili na sebe a Petrovi se klepala ruka. Déšť zesílil a kapky stékaly po jeho nervózní tváři. Pršelo na pistoli, která měla každou chvíli vystřelit. Už to nebyly kapky, co měl Petr v očích, už to byly slzy zoufalosti.
„ Já tě tak nenávidím.“ řekl Petr zkroušeně, bezmocně, vztekle a s přízvukem naprosté pravdy. Nesnášel tu tvář, tu postavu, ten nepříjemný hlas. Nenáviděl sebe.
„ Bum.“ řeklo dvojče.
Spoušť stiskl však první Petr. Kulka se zuřivě drala z hlavně a propichovala vzduch. Svůj cíl však nespatřila. Zastavila se v prostoru. Jakoby ji něco neviditelného zastavilo. V prostoru se objevili praskliny a dále se rozšiřovali. Jakoby před Petrem byla velká tabule. Ta vzápětí praskla a zřítila se pod sebou. Střepy padaly, Petr plakal. Místo kolem Petra se pozvolna proměňovalo. Betonová podlaha byla nyní složená z mramorových dlaždic, a Petr už nebyl na volném prostranství starého letiště, nýbrž v nějaké hale. Před ním byly velké prosklené dveře. Nyní už však vysklené. Slyšel křik a zvuky rychlých kroků. Byl jak omráčen. Střílel na svůj odraz ve skleněných dveřích. Už je tam, kde nechtěl být. V moci své nemocné mysli. Dva muži v uniformách ochranky tohoto objektu, ho strhli na zem. Pak se mu svět začal rozplývat před očima.
Probral se v bílé vypolstrované místnosti. Na sobě měl svěrací kazajku. Nad ním se skláněl jeho bratr a syrově šeptal: „ Opět jsi prohrál. Ty slabochu. Vždycky budu lepší.“
Petrovi hlas rezonoval v hlavě a se vší bezmocí křičel. Nikdo však jeho bolest neslyšel, protože nikdo neposlouchal.