Znovu nalezená - 16. kapitola

Najednou mě dole něco chytilo. Jasper. Otevřela jsem oči a výkřik hrůzy mi uvízl v krku.
Snažila jsem se mu vyškubnout, ale držel mě pevně. Sundal mi pás a spoutal ruce. Zatracený stříbro! Kdyby použil obyčejný kov, nebyl by problém roztrhnout ho jediným škubnutím. Takhle se mi do kůže zařezalo stříbrné lanko. Vyjekla jsem bolestí.
„Nezkoušej to Camellie, ublížíš si,“ řekl mi posměšně. Zkusila jsem svou moc. Naštěstí mě neobklopil žádnou blokací, takže jsem se okamžitě dostala do Davidovy hlavy a řvala na něj čtyři slova: „ASMODEUS JE NA HRADĚ!“ Vzápětí se hradem rozezněl signál. Tenhle znamenal všichni do společenské místnosti. Ještě jsem rychle vklouzla do Jasperovy hlavy a poslala ho tam. Pak jsem letěla napříč místností. Vyplivla jsem krev a modlila se, aby ten nos nebyl nakřivo. Asmodeovi totiž velmi brzy došlo, komu za své prozrazení vděčí a praštil mě. Kdyby však věděl, že mě svou fackou poslal přímo na dveře chodby spojující celý hrad, nejspíš by praštil sám sebe. Takhle jsem nahmatal spouštěcí tlačítko a propadla podlahou. Málem jsem zařvala bolestí. Skvěle, dalších pár zlomených žeber. Ehm, už jsem se zmínila, že nám stříbro brání ve změně jakékoli podoby a že v té lidské se nevyléčím?
Čekala jsem, dokud nepřešla ta nejhorší bolest. Asmodeus si evidentně doteď nevšiml, že tam nejsem. Musela jsem rychle zablokovat přístup k chodbě. Někde na zdi by to mělo být, jenže to jsem musela nejdřív postavit. Stiskla jsem zuby a zkusila to. Ze rtů mi uniklo něco mezi zakňučením a zasyčením, ale stála jsem na nohou. Spínač jsem našla okamžitě, byl přímo vedle mě.
Pomalu jsem se rozběhla chodbou a snažila se potlačit tu bolest. Našla jsem jednu zbrojírnu, ve které nikdo nebyl. Nejspíš nikoho nenapadlo, co by tady mohlo být.
Posadila jsem se na zem a přetáhla si spoutané ruce pod nohama. Divila jsem se, že z mých zubů nezbyl jen prach. Rychle jsem zamkla vchodové dveře zevnitř. Na chodbě jsem cítila jeho armádu. Tyhle pachy jsem totiž neznala.
Proběhla jsem všechny sklady a zamkla je. Přes tohle se nedostanou ani oni, stejně byl zázrak, že v žádném nikdo nebyl.
Dostala jsem se do prvního patra. Na chodbách bylo pusto. Taky dobře. Vylezla jsem ven a doběhla do společenské místnosti. Hledala jsem Jaspera, Davida, Cullenovi a Damiena. Stáli, spolu s šestou skupinou u stolu a hleděli do plánů hradu.
„Sundá mi někdo z vás ty pouta?“ naklonila jsem se k nim. Jasper mě okamžitě přitiskl k sobě. Tohle už jsem nevydržela a zařvala bolestí.
„Co se děje?“ ptal se mě vyděšeně. Carlisle se projevil jako profesionál a vytáhl mi košili nahoru. Ještěže jsem nezapomněla na podprsenku.
„Žebra,“ konstatoval okamžitě a položil mě na nejbližší stůl. Tak nějak jsem neměla sílu se bránit.
„Taky nos, ale ten mi starosti nedělá. Je rovný,“ dodal, když mě pořádně prohlédl.
„To je hezký, tak co kdyby mi někdo sundal to stříbro?“ zaúpěla jsem. V momentě bylo pálení pryč. Cítila jsem, jak žebra putují zpět na své místo a nos taky začal srůstat.
„Zajistil někdo přístupy z přízemí?“ zeptala jsem se skloněná nad plány hradu.
„Jo, je to uzavřené,“ ujistil mě David a zkoumavě si mě prohlížel.
„Neboj, sesypu se až potom,“ uklidnila jsem ho. Teď na to nebyl čas.
„Zabrali celé přízemí. Do skladů zbraní se nedostanou, jsou uzavřené. Proběhla jsem je po cestě sem. Tady a tady,“ ukázala jsem na pár chodeb, „má vlkodlaky. Netuším, kde se k nim dostal, ale ti budou nejmenší problém,“ předala jsem ji všechny informace. Pak jsem se otočila na Davida. Začal přede mnou ustupovat.
„Můžeš mi vysvětlit, jak to, že je naživu?“ osopila jsem se na něj, až celá místnost ztichla. ¨
„Netvrdil si snad nám čtyřem, že jsi ho zabil?“ přidala jsem na hlasitosti. Teď ustupovali všichni, kteří nějakým způsobem zavázeli v cestě.
„Cam, mi ho ale vážně roztrhali. Nespletla ses?“ ozval se za mnou Mathyas. Dotkla jsem se Davida a pomyslela na jeho obličej.
„Je to on,“ řekl a zhroutil se do křesla.
„V tom případě nevím, co tady ještě děláme. Šestka, pětka a holky se mnou. Zbytek zůstane tady. Hlídejte patro, kdyby něco, hlaste to velitelům svých skupin. Budu v jejich hlavách. A vy,“ ukázala jsem na Cullenovy, „ať vás ani nenapadne vystrčit nos z místnosti. Nemíním přijít o rodinu. Emmette, Jaspere, pro vás to platí taky. Jasný?“ chopila jsem se velení.
Rozběhli jsme se tajnou chodbou dolů, do skladů. Postupně jsme všechno odnášeli nahoru. David se konečně vzchopil a plenil sklady v prvním patře. S radostí jsem mu velení předala.
Každý dostal zbraně a ochranné oblečení. Včetně rodiny. Jasper si mě přitáhl k sobě.
„Nechci, abys tam šla,“ řekl mi zoufale a pevně mě objal. Přitáhla jsem si jeho obličej blíž a naléhavě ho políbila.
„Vrátím se ti, slibuju,“ šeptla jsem mu a odběhla k ostatním. U vchodu jsem se ještě zastavila a podívala se na něj. Málem jsem se z jeho výrazu rozbrečela. Musela jsem pryč.
„Cam, spoj se s klukama nahoře, ať víme, co se děje,“ rozkázal mi David, když jsem doběhla k nim. S radostí jsem poslechla. Už jenom proto, že mi konečně řekl jinak, než Camellie.
„Jižní křídlo čistý,“ ozval se Takumi.
„Sever, západ v pohodě,“ to byla Cathlyn.
„Východní zavřený, tři upíři na kusy, ale ještě je jich tady dost. Někdo je musel pustit dovnitř!“ ječel na mě Dick v myšlenkách. Okamžitě jsem mu poslala posily.
„Koho si poslal uzavřít východní křídlo?“ zeptala jsem se Davida.
„Toma a Billa, proč?“ odpověděl otázkou. Tom stál vedle mě. Vzápětí ležel. Pravý hák mám na holku hodně dobrý.
„Bylo otevřeno,“ odpověděla jsem mu. Bill se snažil utéct, ale Raymond ho chytil.
„Za kolik jste zaprodali rodinu?“ zeptal se ho, když uznal, že se s jeho pěstí seznámil dostatečně.
„Potřebujeme upíra,“ konstatovala jsem a odvlekla ty dva nahoru. Oba byli Soctu.
„Co se stalo?“ chtěli vědět všichni. Pověděla jsem jim, jak zradili naši rodinu. Sálem se neslo mnohonásobné vrčení.
„Najde se nějaký upíří dobrovolník, který by se o to postaral?“ zeptala jsem se své rodiny.
„Musí to být?“ zeptal se mě Carlisle s nadějí v hlase. Ano, musí.
„Můžou být ve spojením s Asmodeem, myslím, že víš, o kom mluvím,“ poznamenala jsem. Překvapilo mě, že nevěděl. Ovšem u jména Dagon začal vrčet taky. A Edward se okamžitě zakousl do Billova zápěstí. Jasper ho napodobil s Tomem.
„Mělas pravdu. Musí to být, tohle jméno znám,“ odtušil Carlisle. Aha, Edward si to všechno přečetl v jeho myšlenkách. Jen ty rudé oči mě trochu strašily.
Vrátila jsem se zpátky ke skupině. Už tam byl jen David.
„Zbytek už bojuje,“ vysvětlil mi a rozběhl se chodbou. Já běžela hned za ním. O pár metrů dál jsme našli Alejandra.
„Mají projektily s vlkodlačím jedem,“ zašeptal a zkroutil se v křeči. David mu rychle nalil do krku protijed. Doufala jsem, že nebylo pozdě.
Dostali jsme se k první skupině vlkodlaků. Než si stačili cokoli uvědomit, bylo jich o polovinu míň. Druhá půlka je velmi rychle následovala. Upřímně, nikdy jsem Davida bojovat neviděla. A jestli o mě říkali, že jsem ta nejlepší, oproti němu jsem byla naprosto neškodná.
Východní křídlo čistý, ale přišli jsme o Patrika, Matta a Pavlu,“ ozval se mi v hlavě Dick. Zavřela jsem oči a zabránila tak slzám. Měla jsem ty tři ráda.
„Kdo?“ zeptal se mě David. Tvářil se stejně jako já, když jsem mu odpověděla. Byli to skvělí lidé. Ale museli jsme dál. Pomalu jsme likvidovali Asmodeovu armádu. Když upírovi něco useknete diamantem, znovu to nepřiroste, takže jsme je nemuseli pálit. Dým by nás prozradil. Takhle byla naděje, že o nás Asmodeus ještě neví.
Po dvou hodinách bylo přízemí čisté. Ale přišli jsme o dalších šest lidí. Obklíčili jsme lanovou halu a poslouchali, jestli mají nějakou strategii.
„Toma a toho druhého zabili. Východní křídlo zavřeli a skupina, co jste tam poslal, se nehlásí. Nejspíš jsme o ně přišli, pane,“ promluvil jeden z nich. Cítila jsem uvnitř stovku upírů. Tak tohle v chodbách nezvládneme. David zavelel ústup. Asmodeus chtěl během pěti minut vyrazit ven a dostat se do prvního patra. Neuvěřitelně nám tím nahrál. Ve společenské místnosti bylo dvakrát tolik lidí, co jeho upírů. Potichu jsme se rozběhli zpátky. Sotva jsme se tam dostali, Jasper mě sevřel v náručí a odmítal pustit.
„Jsem v pořádku,“ usmála jsem se, ale stejně mě nepustil. Musela jsem se mu vyškubnout. Tady nebyl v bezpečí. Musela jsem ho dostat pryč. Nakonec pomohla až trocha násilí, ale dostali jsme s Damienem celou naši malou velkou rodinu do tajné chodby a popsali jim cestu z hradu, kdyby něco.
Hradem se rozlehl řev.
„Zabijte je všechny! Ale ta dlouhovlasá mrcha je moje!“ Asmodeus zjistil, že přišel o většinu armády a že nejsem tam, kde jsem měla být.
„Seřadit podle skupin!“ zavelel David. Sto metrů do dveří jsme stáli sešikovaní v řadách. Oni už byli v patře.
„Jaspere? Miluju tě,“ vstoupila jsem ještě do Jazzovy hlavy, těsně předtím, než vpadli dovnitř. Zastavili se ve dveřích. Znatelně jsem cítila svůj, Rayův, Benův i Damienův strach. Naše noční můra ožila.
O Damienův štít pleskla salva kulek a neškodně se svezly na podlahu.
„Tohle ti nepomůže, Asmodee,“ ozvala jsem se posměšným hlasem. Ani nevím, kde se to ve mně vzalo. Vztekle zařval a vrhl se na nás. Stáli jsme a čekali, až budou blíž. Zbývalo pět metrů, když jsme se rozběhli proti nim. První dvě jejich řady padly hned. On stál až vzadu a já přímo proti němu. Jeho vojáci ho poslechli. Z pouzdra na zádech jsem vytáhla druhý meč.
Nevím, z čeho byla čepel jeho meče, ale prošla ochranným oblečením a nechávala v ráně stříbro. Neuvěřitelně to pálilo, ale hlavně mě to oslabovalo. Najednou třeskl výstřel a někdo za mnou šel k zemi. Nemohla jsem tomu uvěřit.
„Davide!“ vykřikla jsem a vztekle se ohnala mečem za sebe. Asmodeovo bezhlavé tělo se sesunulo na podlahu. Všichni jeho vojáci přestali bojovat jako na povel. Já klečela na zemi a držela Davida. Už u nás byl i Jasper a ostatní.
„Šlo to do srdce,“ zašeptal a přivřel oči.
„Davide, tohle nesmíš! Slíbil si mi doprovod k oltáři!“ brečela jsem do jeho košile. Už podruhé mi umíral táta.
„Cam, určitě najdeš někoho, kdo mě zastoupí, neplač,“ šeptal a stíral mi slzy. Marná snaha.
„Mathyasi, jmenuji tě svým nástupcem. Prosím, udrž je pohromadě. Jaspere, postarej se o Cam,“ řekl nám ještě. Víc nestihl. Přestala jsem vnímat svět.
Všichni mlčeli. Slyšeli jsme jen praskání ohně. Bylo to Davidovo přání, kdyby někdy zemřel. Vědělo o něm jen pár jedinců. Já mezi nimi.
Těch hranic tady bylo hodně.
Doteď jsem si to nechtěla přiznat, tohle bylo definitivní. Nedokázala jsem si představit Sídlo bez Davida. Jasper byl celou dobu skvělý. Celou dobu byl se mnou, i když to muselo být hodně těžké. Zrovna teď jsem mu máčela košili. Z tohohle jsme se všichni vzpamatovávali dost dlouho. Mathyase čekalo hodně těžké období. Musel najít nové Sídlo a doplnit řady svých bojovníků. A já dostala strach. Zase se ze mě stal ten ustrašený uzlíček nervů, jako před dvěma lety. Přidala jsem se k Benovi a Raymondovi. Ani jeden z nás tří nespal. Vlastně jsme vůbec nepoužívali lidskou podobu. Byli jsme prostě tři upíři.
Pohřeb skončil a já seděla v Davidově pracovně. Otevřely se dveře. Vyskočila jsem z křesla a zaútočila na příchozího.
„Ehm, lásko, sundáš mi z krku ten nůž?“ zeptal se mě opatrně Jasper.
„Jo, omlouvám se,“ zamumlala jsem a pomohla mu na nohy. Sedla jsem si zpět do křesla a koukala se z okna.
„Musíme jet, letí nám letadlo,“ oznámil mi potichu a dřepl si přede mě.
„Tohle by nechtěl,“ pohladil mě po rukou.
„Já vím, ale chybí mi,“ zašeptala jsem a svezla se na podlahu vedle něj. Zase bude mít mokrou košili.
„Musím se rozloučit,“ broukla jsem, vstala a osušila si slzy. Zbytečně, stejně vyjedou znovu.
Stála jsem a pozorovala ostatní. Zbyla jich sotva polovina. Ani Alejandro nepřežil.
Objímala jsem se s každým zvlášť a s každým si něco řekla. Nakonec jsem si stoupla před celou skupinu.
„Nikdy jsem se neuměla moc loučit. S některými z vás se určitě uvidím. S některými vůbec, takže myslím, že bude stačit jedno slovo. Sbohem,“ řekla jsem a nastoupila do auta.
„Pojedem dlouho, zkus se prospat,“ poradil mi Jasper a chytl mou dlaň. Jen jsem zavrtěla hlavou.
„Nechci,“ šeptla jsem a dívala se z okna.
„Prosím,“ zkusil to znovu. Ne. S povzdechem sledoval cestu před námi.
V letadle to bylo stejné. Přesvědčoval, ať jdu spát. Nešla jsem. Ani když jsme přiletěli domů. Tohle bude trvat hodně dlouho.