Bez vyzvání

Vstoupil jsi, aniž bys zaklepal na dveře a počkal na vyzvání. Ve Tvém pohledu však bylo něco natolik výmluvného, že ani nešlo vyčíst Ti tento nezdvořilý vpád do mého pokoje. Do mého domova. Svým způsobem by se dalo říct, že jsi vstoupil na mé vyzvání. Možná se k Tobě doneslo tichem, možná jsi zaslechl ten šepot vycházející z mého nitra, aniž bych si toho všimla. Možná ses prostě jen rozhodl přijít. A já Ti to nevyčítám. Nelze vyčítat něco, co bylo vlastně splněním očekávání, co bylo splněním žádosti, přestože ta žádost nikdy nebyla vyslovena. Jsi prostě příliš vnímavý. Víš to, víš pravdu. Vždycky víš pravdu. Vždy přesně víš, co chci říct, již chvíli předtím než to vyslovím. Znáš mě lépe než já sebe. Člověk by někdy nejraději utekl před tím pohledem, který prosakuje do nitra, do duše, do srdce. Ale ono nejde utéct a Ty moc dobře víš, že ani nechci utéct.
„Vidíš? Už zase to děláš!“ řekla jsem s jemně vyčítavým úsměvem.
„Dělám co?“ přistoupil ke mně blíž a zahleděl se mi zpříma do očí, a pak ta slova ještě o něco tišeji zopakoval.
„Tohle. Přesně to je to, o čem mluvím. Přijdeš si sem uprostřed noci jen tak, nezaklepeš, nepočkáš na vyzvání a ani se neomluvíš. Neomluvíš se jen proto, že víš, že to je přesně to, co jsem chtěla, abys udělal. A pak se mi jen podíváš do očí a vnikneš pomocí nich do mé mysli jen proto, abys získal tiché svolení. Protože víš, že cokoliv uděláš, je správné. Protože přesně víš, co chci, abys udělal. Protože přesně znáš mé myšlenky, má přání. Někdy mám pocit, že mě znáš lépe než já sama sebe. Není to zvrácené? Neměla bych já být ten, kdo o sobě ví všechno?“
„A od čeho bych tady potom byl já? Kdybys věděla, co chceš lépe než já? Jak bych Ti pak mohl plnit všechna Tvá nejtajnější přání, ta, která nikdy nevyslovíš, protože se je bojíš říct nahlas.“ Sotva to dořekl, přitáhl mě ještě o něco blíž a pak se usmál úsměvem, za který bych mu byla schopna odpustit všechno na světě…

Uplynulo mnoho dnů, mnoho let, mnoho životů. Ty jsi opět tady a opět jsi vešel jen tak, jako by se nechumelilo. Jako by se nic nestalo, nic nezměnilo. Ve Tvém pohledu však bylo něco natolik výmluvného, že ani nešlo vyčíst Ti tento nezdvořilý vpád do mého pokoje. Do mého domova. Vstoupil jsi do mých snů, které jsou jedním z nejposvátnějších míst. Svým způsobem by se dalo říct, že jsi vstoupil na mé vyzvání. Možná se k Tobě doneslo tichem, možná jsi zaslechl ten šepot vycházející z mého nitra, aniž bych si toho všimla. Možná ses prostě jen rozhodl přijít. A já Ti to nevyčítám. Nelze vyčítat něco, co bylo vlastně splněním očekávání, co bylo splněním žádosti, přestože ta žádost nikdy nebyla vyslovena. Jsi prostě příliš vnímavý. Víš to, víš pravdu. Vždycky víš pravdu. Vždy přesně víš, co chci říct, již chvíli předtím než to vyslovím. Znáš mě lépe než já sebe. Člověk by někdy nejraději utekl před tím pohledem, který prosakuje do nitra, do duše, do srdce. Ale ono nejde utéct a Ty moc dobře víš, že ani nechci utéct.
A tak mi teď nezbývá už nic jiného než čekat a modlit se. A ještě jednu věc bys měl vědět. Věřím Ti, tak ani nezkoušej jen tak zase odejít a zmizet. To Ti neprojde. Neprojde to ani jednomu z nás…