Ples?

„Tak povídej. Co tvoje zážitky?“ Vyzval mě vesele, zatímco jsme tančili ploužák. „Jen se neostýchej.“ V tu chvíli měl úsměv, pro který by vraždily všechny holky ze třídy.
Byla jsem šíleně ráda, že jsem se na ten ples moc nelíčila, protože se mi do očí začaly hrnout slzy. „A co ti mám jako říct? Že se ke mně chlapi zrovna nehrnou a proto jsem pořád panna?“ Tohle už na mě bylo moc. Nechala jsem ho tam ohromeně stát. Vypadla jsem ze sálu a přes slzy jsem skoro neviděla. Vrážela jsem do lidí a bylo mi to upřímně jedno. Chtěla jsem pryč. Někam na vzduch. Sedla jsem si na schody a zabořila hlavu do dlaní. Nezáleželo mi na tom, že budu mít špinavé šaty a že jsem v sále nechala kabelku. Nemyslela jsem ani na to, co dělá ON. TEN, který má stálou přítelkyni. A já, která jsem v tuto chvíli na dně. A začala jsem si vyčítat, že jsem ho vlastně přemlouvala, aby se mnou šel. Sakra. Co jsem si to vlastně namlouvala? Že se něco stane? Bože. Jak jen jsem mohla být tak blbá? Ani nevím, jak dlouho jsem tam seděla. Zdálo se mi, že se čas neskutečně vleče…
Najednou mi něco dopadlo na záda. Něco, co mě začalo hřát. A pak…. Pak mě někdo objal. TEN, koho jsem měla tak ráda. A ON to nevěděl. Jak by mohl, když jeho srdce patří jiné.
„No tak, podívej se na mě.“ Řekl ten hlas, který jsem tak důvěrně znala. A já nereagovala. Klekl si přede mne a jemně mi zvedl hlavu, aby se mi podíval do očí. Teda netuším co v nich chtěl vidět. Chtěl snad vidět tu bolest a žal, které se zračily za slzami? Raději jsem opět sklonila hlavu.
„Ale. No tak!“ Snažil se mne uklidnit. „Jestli už nechceš jít zpátky dovnitř, můžu tě odvézt domů.“ Navrhl mi galantně.
„Vždyť jsi pil,“ připomněla jsem mu, „budeš muset přespat u nás. Leda že bys šlapal v téhle zimě pěšky.“
Jó, já mu to hnedka navrhovala , že může přespat u mě. Výhodou bylo, že rodiče odjeli na víkend pryč a sourozence jsem neměla. Tím pádem jsem měla celý byt pro sebe. Já vím. Vyznělo to, jako bych chtěla pořádat nějaké orgie. Což v mém případě opravdu nehrozilo. No, každopádně jsem mu to navrhla a dodala, že každý bude spát v jiné posteli. A pokud i to by byl problém, tak každý v jiné místnosti. Ale ani tohle HO bohužel nepřesvědčilo.
Prý : „Mohlo by se to zvrtnout.“ Jako kdybych se JÁ v té své nevinnosti a ostýchavosti (já tomu říkám zbabělost) mohla něco dovolit. Už hodněkrát jsem si říkala, že budu jiná. Ale když potom přišlo na věc, zbaběle jsem vycouvala. Stáhla se do ulity. Možná si jenom namlouvám, že čekám na NĚJ. Že se rozejde se svou Sedmikráskou a bude se mnou. Hloupé sny, které se nikdy nesplní…..
Opět mě vytrhl z mých myšlenek. „Tak pojď, než mi tady zmrzneš.“ Ochotně mi pomohl vstanout a společně jsme si šli vyzvednout věci z šatny.
Celou cestu jsme mlčeli. Asi jsme každý o něčem přemýšleli. Ani nechci vědět, jestli jsme přemýšleli o stejné věci. Ještě štěstí, že bydlím kousíček od kulturáku. Snažil se mě chytit za ruku…. A já raději ucukla. Bála jsem se, že by mohl udělat něco, čeho bychom mohli litovat. I když. Já možná ani ne, ale ON ano. Vždyť má přítelkyni. Copak nemyslí na ni? Tohle všechno mi běželo myslí, zatímco jsem automaticky odemykala.
„Běž se naložit do horké vody, ať mi trošku rozmrzneš.“ Zasmál se a dodal: „A pokud se budeš cítit bezpečněji, klidně se tam zamkni.“ A s mrknutím odešel do pokoje.
Výjmečně jsem HO poslechla. A proč říkám výjmečně? To proto, že jsem tvrdohlavá a neskáču zrovna dvakrát nadšením, když mi někdo říká, co mám dělat. Napustila jsem si plnou vanu horké vody, přidala pěnu a zapnula hudbu. Ještě štěstí, že tu máme přehrávač, protože dnes jsem to doopravdy potřebovala. Vlezla jsem si do vody, natáhla se a zavřela oči. Nechala jsem se unášet hudbou…..
Znenadání se ozvalo zaklepání:“Jsi v pořádku? Nakládáš se nějak dlouho, pozor abys nebyla scvrklá jak mumie.“ Slyšela jsem JEHO rodičovský rady.
„Jasně mami.“ Zabručela jsem ironicky a začala se drápat z vany tak, aby se mi nic nestalo. Ono zlomit si ruku, když vylézáte z vany není opravdu nic příjemného. Takže jsem se oblékla do svého oblíbeného pyžama, přehodila přes něj župan a provedla potřebnou hygienu před spaním. Zhluboka jsem se nadechla a vykročila.
Cestu mi však zkřížil ON, zavázal mi oči šátkem a vedl mě do jednoho z pokojů našeho malého bytečku. A pak jsem to ucítila – svíčky. Přesněji řečeno malinové svíčky.
„Kde je jen mohl vyhrabat?“ Problesklo mi hlavou. A to mě už usazoval na gauč… Cítila jsem, jak se posadil vedle mě a sundal mi šátek. Musela jsem vypadat směšně, když jsem mžourala, abych si přivykla světlu. Ale to, co jsem uviděla mi vyrazilo dech – svíčky, víno a něco na zub.
„Co to má jako znamenat?“ Vyjekla jsem.
„No, myslel jsem, že budeš mít hlad. Za celý večer jsi toho moc nesnědla. Tak jsem to chtěl napravit.“
„Cože? Co to má znamenat? Si snad dělá prdel.“ Letěly mi hlavou otázky, na které jsem se neodvažovala zeptat.
A zatímco jsem usrkávala víno, poočku jsem jej sledovala. Seděl zabořený do sedačky a vína se skoro ani nedotknul… Kopla jsem do sebe zbytek skleničky, sebrala odvahu a pokusila se začít.
„Poslouchej, promiň, že jsem tak vyjela. Je to pro mě docela citlivé.“ Mluvila jsem se sklopenou hlavou, protože jsem se mu nedokázala podívat do očí. „Nikdy mi TO zas tak moc nevadilo. Teda jenom někdy, když přišla nějaká ta lehčí deprese a já si uvědomila, že skoro každá to má za sebou,má stálého přítele a já…. Já nemám nic. Asi mluvím z cesty, ale takhle to prostě cítím. Víš, jak ses mě ptal na to, jaký typ kluků se mi líbí?“ Zeptala jsem se a pozorovala jeho reakci.
Skoro neznatelně se usmál. „Tenkrát jsi mi řekla, že nemáš nikoho vysněného. Že by mohl být trošku vyšší než ty, příjemný a možná i pěkný. A že když s ním nebudeš, musíš mít pocit, že ti chybí a že se ti po něm stýská. A taky že má mít ramena, která dokážou pořádně obejmout.“
„Páni, ty si to pamatuješ….“
„Ty jsi mi na to odvětil, že to vyznívá tradičně…“
„A ty jsi po mě vyjela,“ zasmál se, „co si jako myslím? Že sis vysnila prince na bílém koni, který tě vysvobodí a že budete žít šťastně až do smrti.?“
„Chtěla jsem jenom říct, že jsem přitom myslela na tebe.“ Zarděla jsem se a začala ze sebe soukat další věty. „Víš, já tě mám stejně pořád ráda…“ Nastala trapná chvíle ticha, při které se ani jeden z nás nepohnul. Potřebovala jsem se uklidnit a urovnat si myšlenky. „Vím, že to zní směšně, zvláště teď, kdy máš přítelkyni. Ale já si prostě nemůžu pomoci. Proto jsem tě přemlouvala, abys se mnou šel. A já tě mohla mít alespoň na chvilku pro sebe. S vědomím, že to bylo poprvé a taky naposled.“ Selhal mi hlas a já netušila co s tím dělat. Napít se vína? Nebo si zajít do kuchyně pro něco, co neotupuje smysly? Byla jsem v koncích.
„Promiň, netušil jsem, že tě to tak vezme.“ Omluvil se a pevně mě objal. „Víš, když ty jsi byla taková upovídaná. Jsem blbec, že mi to nedošlo, když ses z toho snažila vykroutit.“ Obviňoval se, zatímco mě něžně hladil po vlasech.
Musím se přiznat, že mi to bylo velice příjemné a já se mohla rozplynout. Kdyby mi v hlavě nezazvonil poplašný alarm: „Co to provádíte? Má přítelkyni a ty mu to dovolíš….“ Mohlo to pokračovat, dokud jeden z nás neusne… Rychle jsem se odsunula a vyděšeně se zeptala: „ Co to provádíš?“
„Já, já nevím. Myslel jsem, že ti to pomůže.“ Vysvětloval smutně.
„Sakra. Nehraj si se mnou. Copak nevidíš, jak mi to ubližuje?“ Vyjela jsem a chtěla zalézt do nějaké hodně hluboké díry. „Nejdříve mi řekneš, že by nám to spolu slušelo, i když vedle sebe vypadáme jako David a Goliáš. Připustíš, že bys zvládnul leda tak ploužák. A já si naivně myslela, že to má nějaký podtext…“ Vyčtu mu vše, co mi přišlo na mysl. „To jsi mi doprdele nevěřil, že se o nic nepokusím? Nebo ses bál, že to nevydržíš a zvrtne se to? Tak sakra mluv konečně!“ Ukončila jsem svůj monolog, abych HO mohla pustit ke slovu. „Sám dobře víš, že nejsem taková mrcha, abys kvůli mně opustil ji. To jsem ti řekla už jednou…“
„Můžeš mi prosím tě vysvětlit, co po mě chceš? Jsem jenom chlap. Chlap, který se této chvíli zmítá mezi dvěmi mlýnskými kameny. Sedmikrásku, jak ty jí říkáš, mám šíleně rád. Ani nevíš, čím jsme si spolu prošli a co vše jsme překonali. Ale s tebou, s tebou si můžu promluvit o čemkoliv, co by ona nepochopila. Až dneska mi došlo, že k tobě pořád něco cítím. Po tom, jak jsi mi to řekla a nechalas mě tam stát jako kůl v plotě. Nechci, aby ses kvůli mně trápila.“ Po tomhle se přisunul blíž ke mně. „Promiň, ale musím něco vyzkoušet.“ Zašeptal mi do ucha, jako kdyby tam byl ještě někdo a poslouchal….
Zlehka si mě přitáhl k sobě a něžně políbil na rty. Tím to ale neskončilo. Když mne políbil podruhé, bylo to naléhavější. Svými hebkými rty mě donutil otevři ty moje. Netuším, co se to se mnou tenkrát dělo. Zatím se to nikomu (né, že bych randila s celými zástupy, jak jsem řekla) nepovedlo. Občas jsem si dokonce myslela, že se tomu podvědomě bráním. Ale ano. Povedlo se to JEMU a do mne se vlila odvaha…
Ten polibek jsem mu tenkrát opětovala a nechtěla jsem, aby skončil.
„Tak co?“ Zeptala jsem se, když se ode mne odtáhl.
„Nikdy jsem netušil, že umíš takhle líbat.“ Vyjelo z něj. „Na pohled anděl, uvnitř dračice, která čeká na vypuštění.“ Vysekl mi takovou poklonu, až jsem se začala červenat.
„Nekecej, dobře víš, e v tom nejsem přeborník a mé zkušenosti jdou do mínusu.“ Obhajovala jsem svou neschopnost. Odpovědí na to mi byl další polibek…
Nechtěla jsem si namlouvat, že by mohlo k TOMU dojít, ale byla jsem tak šťastná, že beru preventivně prášky. Ono, člověk nikdy neví. A já měla plány, měla jsem sny… Proč si kazit mladý věk „parchantkem“ když si můžu zatím užívat. I když. Kdyby to přišlo, nejspíš bych se tomu nebránila. Staň se, co se má stát…
Asi jsem nebyla při smyslech, když jsem mu začala rozepínat košili. Světe div se! Nebránil se. A já si jenom říkala, že šťastnější být nemůžu. V duchu jsem se smála, že s MÝM oblečením moc problémů neměl. Ono, jeden župan a dvoudílné pyžamo vám opravdu moc práce nezabere… Vše, co dělal bylo tak jemné a opatrné. Jako kdyby se bál, že mi zlomí nějakou kostičku v mém těle…
„Jsi si jistý, že to vážně chceš udělat? Co ta tvoje Sedmikráska?“ Zeptala jsem se hloupě.
„Ta tady není, žij okamžikem. Leda, že bys to nechtěla ty…“ Odpovědí mu byl další polibek, během kterého mě zvedl do náruče a odnesl do mé postele…