NECHCI OTEVŘÍT OČI

Smrad. Kal. Hnus. Nechci. Prostě nechci. Nechci otevřít oči, protože nevím, co uvidím. Každé ráno se to opakuje. Ten nesmazatelný pocit. Strach, obavy z dalšího boje, který budu muset vyhrát, pokud chci otevřít oči i zítra. Už nějaký pátek žiju s těmihle obavami. Kdysi před léty to bylo jiné. Měl jsem svého anděla. Ale od té doby, co žiju mezi tyrany, se strachuju o vlastní prdel.
Abyste to správně pochopili, dovolte, abych se představil. Říkají mi Johny, je mi něco kolem pětadvaceti a všichni moji vrstevníci mě určitě znají. Nejde mě totiž přehlídnout. Jsem totiž modrý. Když jsem byl malý, máma mi vždycky říkala, že na barvě pleti nezáleží, důležité je to co máme uvnitř. Nevěděl jsem, co tím máma myslí a dlouho jsem přemýšlel, zda moje vnitřnosti jsou podstatné pro začlenění se do společnosti. Dnes už chápu, že šlo o vnitřní hodnoty a vlastnosti. To co máme v srdci. To je to, co je důležité. Bohužel ne každý má tak rozumnou mámu jako já, protože jiní kluci mi za to, že jsem modrý, pořádně dávali přes držku. K tomu mi máma říkala, že mi to prostě závidí. Připadal jsem si trochu jako Forrest Gump. I jeho máma měla na všechno odpověď. S pocitem důležitosti pro tenhle jinak mizerný svět jsem kráčel mládím s hlavou vztyčenou k nebi, pozoroval nebe a nezahazoval se s těmi, kteří nepochopili, že život je o tom ho prožívat a ne přežívat.
Když už mi táhlo na patnáct, pochopil jsem, že život je o drogách, sexu a chlebíčkách. To bylo moje životní krédo. Krédo panice, který ví, co chce. Ale zjistil jsem, že abych mohl žít jako všichni ostatní a propadat pokušením, hryzat do šťavnatého jablka ze zakázaného stromu, něco mi chybí. Chybí mi penis. Možná se smějete, možná prskáte právě do sebe klopící pivo, ale já ho nemám. Nikdy jsem ho neměl. Když jsem se ptal mámy, proč ho sakra nemám, řekla mi, že to časem pochopím sám. Nejsem prý hoden žít život ostatních. Propadat rozkoším, které mě obklopovaly. Bůh mě stvořil, abych rozdával radost jiným. Mladým, mladším než jsem já. Proč? Proč já? Proč si Bůh vybral mě, proč ne toho kluka co sedí s přenádhernou, hrudí překypující špeluňkou naproti mně a očividně sblajznul celou přepravku zakázaných jablek. Nechci. Nechci tady žít. Nechci žít s očima, které se na tohle musí dívat. Když to co mají ostatní nemůžu mít, nechci tady žít. Zavírám oči. Prchám.
Tehdy jsem utekl. Daleko. Běžel jsem, co mi plíce stačily. Když už jsem nemohl, jel jsem vlakem, když jsem měl hlad, kradl jsem, když mi bylo smutno, chlastal jsem a smutek přechlastal. Žil jsem sám na okraji společnosti po dlouhá léta. Léta tak dlouhá, že každý tlukot mého srdce přehlušoval zvuky okolního světa. Tlukot byl pořád silnější a silnější, až najednou, všechno ztichlo. Neslyšel jsem nic, neslyšel jsem vlastní srdce. Proč ho neslyším? Vždyť přece srdce je to nejdůležitější co mám. Proč ho neslyším? Když v tu chvíli jsem omdlel.
Probudil jsem se v posteli. Nesmrděl jsem. Nebyl jsem zarostlý a neležel jsem v boční uličce neznámého města, ale v posteli voňavější než všechny Holandské tulipány dohromady. Když jsem vylezl z té překrásné postele, ocitl jsem se před zrcadlem a znovu uslyšel bít své srdce. Tlouklo tak rychle, že jsem si musel sednout. To, co jsem viděl v zrcadle, bylo nemožné. Neuvěřitelné. Nebyl jsem modrý. Neměl jsem čtyři prsty na nohou a rukou, ale měl jsem prstů pět. Když jsem pohlédl pod prales, který se nacházel v mém klíně, nalezl jsem to, co si muži s radostí škrábou. Byl to penis. Možná se znovu smějete, ale já se rozplakal. Nikdy bych neřekl, že budu plakat, když uvidím vlastní penis. Já ho měl a byl překrásný! Byl nádherný, protože byl můj! Z toho všeho rozrušení mě vytrhnul pohyb. Pohyb za mými zády. Bylo to v posteli a já se leknul. Leknul jsem se, že mě někdo připraví o to, že jsem člověk, že mi někdo vezme vlastní skutečnost. To jsem nechtěl. Ale lidská zvědavost nezná mezí a já začal odkrývat peřinu, pod kterou se pohyb vyskytoval. Když jsem peřinu odkryl, viděl jsem poprvé svého anděla. Anděla v lidském těle tak nádherném, které jsem nikdy předtím neviděl. Oči měla zavřené, ale já jsem s jistotou věděl, že budou nebesky modré. Ležela tam v celé své kráse a zrovna se probouzela. Otevřela oči. Modré oči. Vteřina, která nastala, byla delší než všechny předchozí v mém životě, protože se jí na tváři vyloudil slunečný úsměv, který zašeptal: „Pojď si ještě na chvíli lehnout, lásko.“ Jestli je tohle sen, chci ho takhle snít. Lehl jsem si zpátky k ní a žil svůj sen.
Dny tekly. Týdny plynuly. Měsíce se valily za mými zády jako vodopády. Můj život, jestli se tak dá nazvat nebeské bytí, byl opak toho, co jsem znal. Láska. To je pravá podstata života. Jsem nádherný člověk a stvoření, které miluji je mým andělem a mou podstatou. Vším co jsem kdy chtěl. Už nechci nikdy jinak a nechci nic více než to co právě mám.
Ale čas je záludný. Zaslepí Vás, přeskládá vaše vnitřní hodnoty do jiných šuplíku tak, že místo ponožek lásky si oblečete punčocháče zaslepenosti. Užíval jsem si svého snu plnými doušky a had hříchů se obtáčel kolem mého krku jako náhrdelník. Otevíral jsem šuplíky s hříšnými šperky a honosil se s nimi na mé hrudi. Na svazku mých klíčů nebyl ten jeden jediný klíč, klíč od šuplíku mého anděla. Svazek mých klíčů se honosil falešnými klíči lásky a klíč mého anděla spadl do kanálu, aniž bych si toho všimnul. Bažil jsem se.
Čas je záludný. Bylo chmurné ráno a já to cítil znovu. Cítil jsem své srdce tak jako kdysi v temné uličce. Věděl jsem, že se stane něco, co mi všechno vezme. Vezme mi to, co mám. Lásku. Seděl jsem na lavičce v parku a čekal na svého anděla. Už z dálky jsem ji viděl. Svého ztraceného anděla. Za jejími zády zapadalo slunce. Krvavá obloha se drásala nad její hlavou a trhala v neviditelných rukou mé srdce na kusy. Člověk, ač tvor žijící v nevědomosti, pochopí, když se schyluje k duševní apokalypse. Anděl přišel až ke mě a sdělil mi že láska, kterou cítím, cítí ona také. Cítí jí celou svou podstatou. Celým svým andělským tělem. Ale nejsem to já, komu chce věnovat svůj Ráj. Je to někdo jiný, a proto odchází. Odchází tam, kde bude šťastná. Odchází za svým andělem. Faleš, kterou jsem ji přesvědčil, že ji chápu a odpouštím jí, mi vrazila dýku do srdce a smála se mi. Zorničky se mi roztáhly a srdce naposledy zatlouklo. Kastelán, který celá léta bil na zvon mého srdce, dnes umřel a do kostela se nedostavil. Nerozezněly se zvony. Já umírám. Krvavá obloha pomalu mizí se zapadajícím sluncem a všude je tma. Na nebi je vidět jediná hvězda. Je jen malá tečka, kterou s posledním dechem, který mi zbývá, pozoruji. Pozoruji tečku. Tečka se stále zvětšuje. Po pár vteřinách je z ní obrovská koule, která se blíží a blíží. Po temné obloze si bortí svou cestu až k obzoru, kde mizí. Ticho. Ani pes neštěká. Kroutí se, kroutí u nohou člověka. Najednou se oslnivá záře a ten nejhlubší bas, prožene krajinou. Obrovský žár se blíží stále blíž a žhne všechno kolem mne. Sežehne i mne. Hořím. Umírám.
Smrad. Kal. Hnus. Nechci. Prostě nechci. Nechci otevřít oči, protože nevím, co uvidím. Každé ráno se to opakuje. Ten nesmazatelný pocit. Strach, obavy z dalšího boje, který budu muset vyhrát, pokud chci otevřít oči i zítra. Už nějaký pátek žiju s těmihle obavami. Kdysi před léty to bylo jiné. Měl jsem svého anděla. Ale od té doby, co žiju mezi tyrany, se strachuju o vlastní prdel.
Aby jste to správně pochopili, dovolte, abych se představil. Říkají mi Johny, je mi něco kolem pětadvaceti a všichni moji vrstevníci mě určitě znají. Nejde mě totiž přehlídnout. Jsem totiž modrý. Jsem totiž Mončičák. Ta stará hračka co se kupovala dětem. Bůh mě kdysi stvořil, abych rozdával radost dětem. Mladým, mladším než jsem já. Proč? Proč já? To nevím. Jediné co jsem, kdy chtěl, bylo poznat opravdovou lásku. Vím, že ji nikdy nepoznám. Musím žít mezi tyrany. Mezi tyrany, kteří žijí v mé modré hlavě a dělají si se mnou, co chtějí. Je to zvláštní že? Měl bych rozdávat radost a přitom žiji v utrpení a strachu z toho, že se mi zase zastaví srdce a já budu muset znovu prožívat ten život, ve kterém ztratím lásku. Ten Váš život. Život lidský. Teď už chápu, co myslela máma tím, že to jednou pochopím. Nejsem tady pro sebe, ale pro Vás. Mám za úkol předat Vám poslání: Lidé, neztrácejte lásku. Držte si ji v srdci a nikdy nezavírejte oči před světem. Já je zavřel a proto nechci. Nechci ráno otevřít oči. Protože se bojím toho, co uvidím. Každé ráno se to opakuje. Ten nesmazatelný pocit. Strach, obavy z dalšího boje, který budu muset vyhrát, pokud chci otevřít oči i zítra. Už nějaký pátek žiju s těmihle obavami. Kdysi před léty to bylo jiné…