Dance with me 1

V tu chvíli úplně vypla byla jen hudba, její parta a ona. Vůbec nevnímala porotu, hlídající každý jejich pohyb, publikum, čekající na něco úžasného, prostě jen hudba a oni. Hudba ztichla a najednou ji zabolelo v uších z potlesku, píšťal a výkřiků publika. Divila se, jak se tam mohli všichni vejít a dodatečně se rozklepala, trémou.
„Hej lidi, co myslíte?“ Začal s úsměvem ale nervózně Dan.
„Noooo to netuším, hele, myslím, že ti z Olomouce jsou lepší.“ Zauvažovala zklamaně Anča.
„Hmmm..“ Zahučela souhlasně Trish. Neměli čas to víc rozebírat, nahrnuli se k nim rodiče.
„Hej! Nemáte náhodou sedět v hledišti??“ Zabručel Johny a snažil se vymanit matce, která ho z nějakého důvodu pořád objímala.
„Aaaaaaa Terezko! Tady jsme.“ Hrnuly se k ní rodiče.
„No potěš koště.“ Zašeptala Trish a koutkem oka stačila zaregistrovat, že se jí Dan směje.
„Byla jsi úúúúžasná! To určitě máte v ……“ pokračování nevnímala. Viděla jen, jak tančí jejich soupeři, nemohla si pomoct, nemohla se přestat dívat. A je to v háji, pomyslela si. Když si Anča všimla, kam Trish tak zírá prohlásila „Tak děcka, to je v pytli, jdem na jedno!“ Všichni se zasmáli, ale nikomu do smíchu nebylo, tolik chtěli vyhrát, zviditelnit se, dostat se na školu a moct tančit, profesionálně. Na to ovšem můžou zapomenout.

Poslední skupinka, už si nedělali ani naděje, poslouchali vyhlášení jen ze setrvačnosti. Dívali se, jak prochází ohlášené skupinky tanečníků, jak si přebírají trofeje.
„Hej, s tím musíme něco udělat!“ Zahučel Johny.
„Jo, zlomíme jim nohy.“ Přidal se Dan.
„Nooo to nebude vůbec divný, že si nějakých 20 lidí zlomí obě nohy.“ Neodpustila se Trish.
„Ale no taaaaaak, berte to pozitivně.“ Snažila se Vicky.
„No jo, nemáme kde trénovat.“ Zahlásila Anča.
„COŽE?“
„No, začínají jakýsi závody, škola dala tělocvičnu svým reprezentantům a dopoledne je výuka.“ Jen tupě informovala Trish.
„To vymyslíme, dáme pauzu a uvidí se.“ Rozhodl Dan a napil se vody, kterou celou dobu držel v ruce.
„Pauzu, ráda bych ti připomněla, že začínají zkoušky, takže to asi moc pauza nebude.“ Řekla smutně Anča, vstala ze židle a šla k východu.

„Musíme to změnit.“
„Jak jako změnit?“
„No tak děcka, netvařte se tak. Je jasný že to musíme předělat. Musíme ukázat, co umíme a tahle sestava je trochu primitivní.“ Snažil se Luky. „Nějaký to salto by tam mohlo být, nějaký zvedačky.. No tak Trish to zvládnem, ne?“
„No jo, Luky. Ale uvědom si, že nemáme kde zkoušet a začínají zkoušky! Kdo myslíš, že bude trénovat, když se budou všichni učit??“