Krátce z nádraží

Měla ještě moře času. Střídavě pohazovala vlasy, dívala se na hodinky, na nástěnné hodiny a pak se očima vrátila k rozečtené knížce. Vrtalo jí hlavou, kde ten vlak zase vězí, nenáviděla zpoždění. A proto jezdila vlaky. Vždycky bylo na co si stěžovat. Věčný koloběh. S výdechem zaklapla knížku. Nudila ji. Byla to další kniha povzdechů nad těžkým údělem něčího života, jeho rozpolceností a tím vším, co ji nebo jej ne/čekalo, nechápala, proč tyhle knížky lidé čtou, ona je nenáviděla a proto je studovala s vášní hraničící posedlostí. Snažila se zabírat ještě menší prostor, všude bylo plno čekajících s odérem tak typickým pro místa, kde je spousta lidí. Bylo jí na zvracení. Prodírala se davy až ke dveřím. Do někoho vrazila. Její těžká kniha spadla na jeho botu. Přiložila si ruku k ústům. V němém údivu a leknutí.
„Pardon!“ vyhrkla tak rychle, jak jen mohla. Oči se jí rozšířily strachem, co přijde. Sehnul se a podal jí knihu. Dlouze se jí zadíval do očí.
„Nic se nestalo“ odmávnul rukou tu epizodku. Za dnešní den se mu staly horší věci než bylo spadnutí knihy na jeho nohu. Její majitelka vypadala tak vyděšeně. Jako by se bála, že jí vrazí pár facek. Na důkaz toho, že to fakt nic nebylo, se pousmál. Kývla hlavou, vlasy rozčísla hmatatelný vzduch a ztratila se pryč z vydýchané čekárny. Byla jako zrzavé zjevení Máří Magdalény. Trochu víc se ušklíbl. Doléhala na něj únava z probdělých nocí všech těch událostí kněžských seminářů...