Znovu nalezená - 17. kapitola

Jasper se rozhodl, že potřebuju rozptýlit. Od Davidova pohřbu uběhly tři měsíce a já byla pořád, aspoň podle něj, jako tělo bez duše. Došlo to tak daleko, že jsem sekla se školou.
A tak sbalil pár věcí a, spolu se mnou, je naložil do auta. Někde v horách je jejich, teď už vlastně naše, chata. Nedokážu si představit, jak to tam vypadá a abych pravdu řekla, docela se těším. Spát v domě plném upírů je vážně na palici. Obzvlášť když tam jsou Emmett s Rose.
To je vlastně pokrok k lepšímu. Znovu dokážu usnout a spát bez nočních můr. A probouzet se sama už mě taky neděsí. Taky s nimi se všemi mluvím. Občas.
„Neříkals chata?“ vyjekla jsem, když jsem po další hodince jízdy spatřila to sídlo.
„Je to Esméina práce,“ pokrčil rameny a zahnul na příjezdovou cestu. Aha, tak tohle to vysvětluje. Zblízka se zdála chata ještě mohutnější, než zdálky.
Jasper vytáhl z auta kufry s naším oblečením a zamířil ke dveřím. Chtěla jsem mu sebrat ten svůj, ale nějak jsem nevychytala sílu, kterou jsem do toho vložila. Skončila jsem na zemi, uvězněná jeho tělem. Propaloval mě svým zlatým pohledem a já se nebyla schopna od něj odtrhnout oči.
„Jsem zvědavý, v čem povezeš svoje věci zpátky,“ vydechl mi přímo do obličeje a bradou kývnul za mou hlavu. Nějak jsem nebyla s to se tam podívat. Místo toho jsem beze slova zírala na jeho rty. Zlehka jsem se jich dotkla svými. Zareagoval okamžitě. Než jsem si cokoliv uvědomila, ležela jsem na něčem měkkém v jeho objetí. Ani jsem neprozkoumávala to měkké cosi, na tohle bude času dost později. Zrovna teď mě zaměstnávalo něco úplně jiného, respektive někdo.
„Myslím, že nedostatek kufrů tímhle tempem dlouho řešit nebudem, co?“ poznamenal Jasper o pár vášnivých hodin později, zrovna když jsem zjišťovala, že to měkké není postel, ale plyšový koberec před krbem. Poukázal tím na rozškubané kousky látky, povalující se kolem nás. O jakém nedostatku kufrů to proboha mluvil? Vytrhla jsem se z jeho objetí a přeběhla k oknu, směřujícímu na příjezdovou cestu. Na zemi leželo něco, co vzdáleně připomínalo moje zavazadlo. Aspoň tomu nasvědčovala halda holčičího oblečení kolem, protože to bylo na více kusů, než se slušelo.
Jasper mě zlehka objal a opřel si bradu o mou hlavu.
„Nemůžu uvěřit, že jsem bez tohohle vydržel tři měsíce,“ poznamenal tiše a políbil mě do vlasů. Otočila jsem se k němu a přitáhla si jeho rty. I mně tohle chybělo.
„Děkuju ti, za všechno,“ šeptla jsem tiše a přitiskla se k němu ještě víc. Drtil mě ve svém objetí, až mezi námi nezbyla ani skulinka. Teprve pak mě pustil. Vyběhl ven a vmžiku mi podával jednu z jeho košil. Sám už byl skoro oblečený. K úplnosti mu chyběla právě košile. Teda, ne že by mi to vadilo. Cítila jsem, že stará dobrá Cam se vrací.
Vystřelila jsem za ním ven a pomáhala mu sbírat moje věci. Vynesli jsme je do jedné z šesti ložnic a položili na postel. Pak Jasper zase zmizel. Povzdechla jsem si a začala své oblečení ukládat v šatně. Ale stihla jsem si sotva obléct tmavé džíny, když byl zpátky se svým kufrem. Tentokrát měl, k mojí smůle, oblečenou i tu košili.
Porozhlídla jsem se, jestli někde nenajdu podprsenku, pasující ke spodnímu dílu. Jo, kdo hledá, najde. Sundala jsem si košili a rychle si oblíkla ten fialový kousek krajky. Ode dveří se ozvalo hravé zavrčení. Než jsem se nadála, skončila jsem znovu v Jasperově objetí.
„Tohle mi nedělej,“ zavrčel mi do ucha a skousl ušní lalůček. Slastně jsem zavrněla a zaklonila hlavu.
„Tak se nedívej,“ vydechla jsem omámeně a pokusila se vyprostit z jeho objetí. Nějak se mi to nedařilo a to jsem měla být podstatně silnější, než on. No jo, ale nesměla by mi chybět krev. Sebrala jsem poslední zbytky sil a vysmekla se mu.
„Musím na lov,“ řekla jsem mu na vysvětlenou a oblíkla si tričko, co bylo nejblíže mé ruce. Bože, vyberu já někdy něco jiného, než sexy top?
„Můžu s tebou? Taky by mi bodla trocha krve,“ zeptal se Jasper. Pravdou je, že oči měl úplně černé,
„Budu jen ráda,“ odvětila jsem mu.
„Vítej zpátky, Cam,“ dodal ještě a rošťácky mě líbnul na špičku nosu. Měl pravdu, tohle jsem byla já.
Vyčesala jsem si vlasy do drdolu, aby mi při lovu nevadily, a vyskočila z okna pokoje následována Jasperem. Ruku v ruce jsme se rozběhli lesem.
Určitě už jsme nebyli na Aljašce. Ne, tohle bylo rozhodně jižněji. Pustila jsem zkoumání místa z hlavy, ucítila jsem totiž medvěda, a ne jednoho. Okamžitě jsem změnila směr a vydala se za tou skvělou vůní.
Když jsem vypila prvního a měla pořád hlad, nepřišlo mi to divné, tohle bylo normální, teda aspoň pro mě. Ale po druhém medvědovi a jedné pumě už to zvláštní bylo. Asi bych neměla tak dlouho hladovět, řekla jsem si v duchu a pozorovala Jaspera. I on si vybral pumu. Vypadal vážně nebezpečně, když se vrhal na svou kořist. Nebezpečně a přitom strašlivě sexy. Schválně jsem tenhle pocit posilovala vzpomínkami na naši první noc a zkoušela něco, jako povolení své přirozené obrany. Vyšlo to. Prudce se nadechl a vzápětí vykašlával krev. Svalila jsem se smíchy na zem a rázem byly moje soustředění v pejru. Otevřela jsem oči a koukala do jeho naštvaného obličeje. Mírně řečeno.
„Já za to nemůžu,“ kníkla jsem omluvně, „vypadals strašně krásně, při tom lovu,“ dodala jsem ještě a vyzkoušela štěněčí pohled. Zabral. Uvolněně se rozesmál. Přidala jsem se k němu.
„Kdybys tak věděla, jak krásně zní tvůj smích. Bál jsem se, že už ho nikdy neuslyším,“ řekl mi ještě se šťastným úsměvem. Znovu jsem se na něj usmála. Pak zmizel. Vykoukla jsem zpoza kmenu, za kterým jsem se válela a sledovala, jak dopíjí tu pumu. A dal si ještě zákusek. Rys mu asi opravdu chutnal. Pak jsme se rozběhli zpátky k chatě.
„Lásko, jak dobře je zásobená kuchyně?“ zeptala jsem se Jazze, když jsme vycházela z koupelny. Tohle byla moje specialita. Krom mě nikdy žádný Noctu neměl po lovu chuť na lidské jídlo. Já skoro vždy. A zrovna teď bych si dala palačinky.
„Když chvilku počkáš, tak na tom bude lednička stejně dobře, jako ta, co máme doma,“ dostalo se mi odpovědi. Odběhl do garáže a za chvíli se vracel s dvěma přenosnými ledničkami a taškou s těstovinami, moukou, cukrem a jinými potravinami. Jen pro pečivo si budu muset jezdit dolů do města.
Normální člověk by tohle všechno najednou neunesl. Naštěstí není Jasper normální člověk. Takhle jsem mohla připravit těsto během pár minut. Jazz mi zdárně sekundoval, vypadal, že ho to dokonce baví. Nechala jsem ho vyzkoušet obracení palačinek ve vzduchu. Do té doby, než jednu přilepil ke stropu. Se smíchem jsem ho odstrčila a dodělala ten zbytek sama. Hrál na mě uraženého, ale neskočila jsem mu na to. Dojedla jsem svoji svačinku, umyla nádobí a šla k němu. Potichoučku, polehoučku a pak mu zničehonic skočila na záda. Kdybych byla upír, nejspíš by se mnou zametl podlahu. To já ale nejsem. Přesto jsme skončili na zemi. Tedy, já na něm.
„Kde tě kus chybí, že jsi uražený?“ zeptala jsem se ho se směsicí pobavení v hlase. Neodpověděl mi, místo toho mě začal lechtat. Svíjela jsem se smíchy na podlaze a prosila ho, aby přestal. Musela jsem mu slíbit, že už mu na záda nikdy neskočím. Věděl, že tenhle slib nedodržím, ale nechal toho. Konečně jsem se mohla volně nadechnout. Ne, že bych to v upíří podobě potřebovala, ale zvyk je zvyk.
„Co máš v plánu?“ zeptala jsem se ho, když jsme oba seděli na pohovce u krbu. Plazmovka byla hned nad ním.
„No, je tady poměrně slušná zásoba filmů, jestli se chceš na něco koukat, pak taky dost her na playstation, to víš, jezdí sem i Emm. Jo a Nessie má ve svý ložnici malířský stojan. Vzkazuje ti, že si ho klidně můžeš půjčit. Kousek od domu je jezero, takže pokud ti nevadí drobátko nižší teplota vzduchu, můžem se jít koupat,“ obeznámil mě se všemi činnostmi, které se tady daly provozovat. Tu jednu nejspíš schválně vynechal.
„Hele, venkovních deset pod nulou není pro někoho, kdo pár desítek let žije v Norsku, nižší teplota, takže oblíct plavky a jde se do vody,“ vybrala jsem jednu z aktivit a pádila do šatny. Jasper mi byl v patách. Ven jsme oba skákali oknem.
Jezero bylo nádherné, místy zamrzlé, voda křišťálově čistá a ledová. Ani jednomu z nás to nevadilo. Blbli jsme jako malé děti. Navzájem jsme se potápěli, plavali skoro až u dna, no dobře, tohle by asi dětem moc nešlo, líbali se pod vodou, tak tohle nejspíš taky ne, a užívali si jeden druhého.
„Kde to vlastně jsme?“ chtěla jsem vědět, když jsem si v chatě vysušovala vlasy. Samozřejmě s Jasperovou pomocí.
„V horách v Tennessee, nedaleko od Spring Hill,“ odpověděl ledabyle. Dech se mi zasekl v hrdle.
„Ano, kousek odsud jsi žila,“ šeptl mi do ucha a objal mě. Vyškubla jsem se z jeho sevření a běžela nahoru do ložnice. V taštičce s doklady mám klíč. Klíč od našeho domu. Stáhla jsem vlasy do copku, oblíkla si džíny a tričko a vyběhla ven. Jasper mě následoval, ale ani za boha mi nestačil. Snížila jsem tedy rychlost na jeho úroveň. Za chvilku jsem se zastavila úplně. Teď už jsem věděla, proč mi všechno tady přišlo tak povědomé. Stála jsem před domem rodiny McCartyů. Byl neobydlený, nikdy jsem neměla to srdce ho prodat.
„Emmett ho chtěl kdysi koupit, ale majitel ho neprodal za žádnou cenu,“ utěšoval mě Jasper potichu. Zbytečně.
„Majitelka,“ zašeptala jsem skoro neslyšně a došla ke dveřím. Odemknout šly překvapivě lehko. Ještě aby ne, nedávno se tady opravovalo. Zařizoval to David. Ta vzpomínka mi vehnala do očí slzy. Rychle jsem je zaplašila, než si jich všimne.
Vešla jsem dovnitř a zůstala stát v přijímací hale. Dokázala jsem si naprosto živě představit našeho starého sluhu, který otvíral dveře hostům.
Naproti mně bylo dvojité schodiště, mezi nimi dveře do otcova vinného sklepa. Byl vášnivý sběratel. Myslím, že tam možná něco zůstalo.
Za mnou se ozvaly Jasperovy kroky. Zavřel dveře a šel rovnou ke mně.
„To ty jsi ten tajemný majitel?“ zeptal se, jakmile se zastavil po mém boku. Zvedla jsem k němu hlavu a usmála se. Pomalu jsme vyšli ke schodům.
„Co je za těmi dveřmi?“ zajímal se, když jsme vyšli nahoru.
„Myslíš ty dole? Otcův vinný sklep,“ odtušila jsem a pokračovala dál po chodbě. Sama. Jazz se nějak zarazil na místě. Podívala jsem se na něj. Zíral na protější stěnu, tak jsem se tam podívala taky. Na zdi visel obraz. Otec ho nechal namalovat, jako vzpomínku na naši rodinu. Tehdy jsme ještě byli všichni. Nikdy jsem nechápala, proč místo malíře nepozval táta fotografa, už tehdy byly fotky a dokonce barevné. A my si to mohli dovolit.
„Emmetta by jeden nepoznal, co?“ broukla jsem a došla zpátky k Jasperovi.
„Ehm, Emma jsem si tak nějak nevšiml, kolik ti bylo, když to malovali?“ zeptal se místo odpovědi. No, to je dobrá otázka.
„Když mi to pomůžeš sundat, řeknu ti to. Sám dobře víš, jak rychle mizí lidské vzpomínky…“ nechala jsem vyznít větu do ztracena a došla rovnou k obrazu. Pomalu jsme ho sundali a já se podívala dozadu. Vzápětí jsem s jekotem spadla přes zábradlí a skutálela se ze schodů. Slyšela jsem, jak obraz dopadl na zem, a cítila závan vzduchu, když Jasper doběhl ke mně.
„Nestalo se ti nic?“ ptal se celý vyděšený. Ne, nic.
„Myslím, že budu potřebovat Carlislea,“ zašeptala jsem a snažila se nekřičet bolestí. Jasper hledal po kapsách mobil, ale marně.
„Vydržíš tady chvilku? Nechal jsem mobil v chatě,“ oznámil mi zoufale. Jo, počkám, ta páteř hned tak nesroste. Jen pohnula rty. Kdybych se pokusila mluvit, řvala bych bolestí a pohnout krkem jsem se neodvážila.
Kolem mě se znovu rozvlnil vzduch, jak Jasper vystřelil ven. Za jak dlouho sem nejspíš dojedou, problesklo mi hlavou, ještě když jsem byla schopna nad něčím uvažovat. Nám s Jasperem to trvalo den a něco, ale jen proto, že jsme část cesty letěli letadlem a zbytek jeli s pedálem na podlaze.
„Budou tady nejdřív večer,“ hlásil hned od vchodu Jasper, „letí naším vrtulníkem,“ dodal vzápětí. To snad není pravda, oni mají i vlastní vrtulník. Co to bude příště, parník? Vlastní stát?
Jasper mě chtěl zvednout z té podlahy.
„Ne!“ zařvala jsem, ještě než se mu to podařilo.
„Jaká je první pomoc, při podezření na poranění páteře?“ zašeptala jsem, dokud jsem se dokázala ovládat. Veškeré pokusy o zvednutí mého pokrouceného těla ze země přestalo. Místo toho přese mě přehodil několik dek. Šikulka. Musím pak říct Emmettovi a Damienovi, aby ho drželi mimo dům, až mi Carlisle bude lámat ty ruce, cítím, že srůstají, ale křivě. Vyloženě se na to těším.
Opravdu přijeli, jakmile padla tma. Pardon, přiletěli. Carlisleovi jsem nemusela nic říkat. Věděl co mi je, sotva přejel rukou po linii páteře. Už to ani nebolelo. Ne, bolelo to jako čert, spíš jsem si na to zvykla.
„Cos dělala?“ zeptal se, když mi zafixoval krk, hrudník a břicho. Teprve pak mě otočil na záda.
„Vidíš to zábradlí nahoře a tohle schodiště? Tipni si,“ napověděla jsem mu a unaveně zavřela oči.
„Ona už vtipkuje, Carlisle, není to zbytečný?“ zeptal se Damien a ukázal na dlahy.
„Děláš, jako bys sám nevěděl, že přeražená páteř se hojí setsakramentsky dlouho, ty pako,“ houkla jsem na něj a podívala se na Emmetta. Okouzleně procházel po hale.
„Emme, Dami, potřebuju pomoc,“ řekla jsem těm dvou a rázem byli oba u mě.
„Odveďte Jaspera ven,“ šeptla jsem jim tak, aby to nikdo jiný neslyšel. Moment překvapení. Než si Jazz cokoli uvědomil, byl před domem. Vztekal se. Hodně.
„Carlisle, ty ruce už srostly,“ upozornila jsem svého momentálního lékaře.
„Bude to bolet,“ řekl jenom a podíval se na mě.
„Proč myslíš, že je Jasper venku,“ položila jsem řečnickou otázku, „nahoře jsou pokoje, možná bude v některém z nich postel,“ napověděla jsem mu a ukázala křivou rukou na schody. Ježíši, ta vypadá.
Bolelo to, fakt hodně. U první ruky jsem dokázala nekřičet. U té druhé už ne. Ani jsem nevěděla, že jsem si zlomila i nohu. Díkybohu, tohle zlomení už jsem cítila. Nechci vědět, co by se stalo, kdybych ji necítila. Celou dobu jsem slyšela Jaspera venku řvát. Později prosil. Ty dva, aby ho za mnou pustili. Když Carlisle skončil, vlezla jsem Damimu do hlavy.
„Už můžeš,“ řekla jsem jen. Za dvě vteřiny vtrhl do pokoje Jasper. Omluvně jsem se na něj usmála. Ve chvilce seděl na zemi vedle postele.
„U normálního člověka by uzdravení trvalo několik měsíců, možná let a stejně by nejspíš nechodil, jak to bude u tebe vážně nevím,“ ozval se Carlisle, když byl na odchodu.
„Všechny kosti krom páteře budou zahojené za chvilku, no a páteř bude v pořádku během dvou dnů, i když budu v lidské podobě“ ujistila jsem ho a pak ještě poděkovala.
„Proč si mě tady nechtěla?“ zeptal se Jasper ublíženě, „myslel, jsem, že se zblázním, když jsem tě slyšel křičet,“ dodal ještě, než zabořil nos do mých vlasů. Límec kolem krku mi Carlisle sundal hned, jak mě položil do postele, krční páteř to neodnesla, takže jsem k Jasperovi okamžitě natočila obličej. Pochopil to a naléhavě spojil naše rty. Když jsme se od sebe konečně odtrhli, byl nade mnou. Přidržoval se rukama, aby na mě neležel. Pohladila jsem ho po tváři levačkou, ta už byla v pořádku. Čistá zlomenina pažní a vřetenní kosti, loketní tentokrát zůstala vcelku.
„Musel jsi být venku, některé kosti už stihly srůst. Křivě,“ vysvětlila jsem mu důvod toho všeho.
„Viděla jsem Damienův výraz, když mi Asmodeus lámal ruku, nechci ten výraz vidět i u tebe,“ dodala jsem ještě a znovu ho políbila. Dole na schodech jsem zaslechla Emmetta.
„Lásko, jde sem Emmett,“ poznamenala jsem mezi polibky. Místo nade mnou bylo najednou prázdné. Jasper otvíral Emmettovi dveře. Vpadl dovnitř a nebýt upířích reflexů, nejspíš by se zastavil až o postel.
„Ty seš kopyto, ségra,“ konstatoval jen a sedl si kraj postele. Prohlížel si pokoj, ve kterém jsme byli.
„Copak, poznáváš svou ložnici?“ zeptala jsem se ho, s mírným pousmáním. Odpověděl mi úsměvem.
„Je fajn, že to tady zůstalo v naší rodině, jak se ti to vlastně povedlo koupit? Já to zkoušel taky, ale majitel to nechtěl prodat ani omylem,“ chtěl vědět. Zajímavé, tenhle výraz jsem u něj viděla naposledy, když byl ještě člověk. Tvářil se jako dospělý, ne jako skoro stoletý puberťák.
„Jak se jmenoval ten, od koho si to chtěl odkoupit?“ pozeptala jsem se. Vlastně jsem mu tak hodně napověděla.
„No, nejdřív to byla Camellia De La Moere, pak Camilla Carpenter, a nakonec Camilla Carleen,“ zamyslel se. A to mu nepřišlo divné? Zeptala jsem se nahlas. Vědoucně se na mě podíval.
„De La Moere bylo příjmení Davida, Carpenter je jedno z mých falešných, stejně jako Carleen,“ objasnila jsem mu záhadu, kolem těch jmen. Smál se, stejně jako Jasper, Carlisle s Damienem se na nás přišli podívat, co se to tady vlastně děje. Damienovi to nikdo vysvětlovat nemusel a Carlisleovi to objasnil Jasper.
„No, myslím, že Esmé má další dům k zařizování, řekla bych, že se sem vlezeme všichni. Carlisle, když se podíváš do třetích dveří napravo odsud, myslím, že najdeš něco, co by tě mohlo zajímat,“ poradila jsem mu. Damien s Emmettem odběhli do chaty. Prý potřebují televizi a playstation. Mají štěstí, že jsem tady asi před dvěma lety nechala zkontrolovat elektřinu. S Jasperem jsme osaměli.
„Kam si poslala Carlislea?“ zeptal se, když si lehnul vedle mě. No kam bych tak posílala někoho, jako je on.
„Do naší knihovny, jsou tam tituly, které nemá doma ani on,“ zamumlala jsem a zavřela oči. Dneska už toho na mě bylo moc.
„Lásko, můžu mít ještě jednu otázku?“ ozval se nejistě. Přinutilo mě to otevřít oči. Kývla jsem na souhlas a čekala, co z něj vypadne.
„Proč jsi přepadla přes to zábradlí?“ Doufala jsem, že na tohle se nezeptá.
„Budeš se smát,“ ošila jsem se nervózně, okamžitě jsem toho ale nechala, protože se ozvala záda.
„Slibuju, že nebudu,“ zvedl dva prsty k přísaze. Už teď mu v očích hrál smích.
„Na tom obraze, byli tam pavouci,“ zahuhlala jsem potichu, bohužel on to slyšel. Ne, nesmál se. On se totiž řehtal jak pominutý. Jako bych to nevěděla.
„Odkdy se lovec upírů a vlkodlaků bojí pavouků?“ zeptal se, když jeho smích konečně utichl.
„Nebojím se jich. Mám z nich panickou hrůzu, říkají tomu arachnofóbie,“ odsekla jsem mu naštvaně a zavřela oči. Kdyby to šlo, otočím se k němu zády. Smířlivě mě pohladil po tváři. Tak to teda ne, chlapečku, takhle rychle se zviklat nenechám. Zlehka mě políbil. Ne, pořád ne. Najednou jsem byla vláčná, ani nevím jak.
„To není fér,“ zaskuhrala jsem a dál oplácela jeho polibky. Jen se pousmál.
„Asi půjdu spát,“ poznamenala jsem po nějaké době a přeměnila se do lidské podoby.
„Vážně se tímhle to hojení nenaruší?“ zeptal se. Ne, nenaruší. Když se mi páteř hojila naposled, taky jsem přes noc spala. Ujistila jsem ho, že opravdu ne. A ani mi netrvalo usnout tak dlouho, jako posledně. Jasperova vůně fungovala líp, než sedativa.