Správná chvíle

Dny ubíhají jako slova jedné dlouhé básně. Každá sekunda zapisuje do řádků i mezi ně jedno písmeno, jeden znak. A každý ten znak něco znamená. Často se ale zdá být nemožné napoprvé zahlédnout ten pravý význam. Často svým krokům porozumíme až tehdy, když nám čas dopřeje pohlédnout na ně s odstupem. Je to zvláštní pocit, člověk by si přál přetočit pásku o něco dopředu, možná jen o pár sekund, dní, měsíců. Možná o několik let. Jen aby se dočkal toho, na co čeká. Jenže tak to nefunguje, musíme procházet naší cestou pěkně vteřinu po vteřině a nikoho nezajímá, že jedna taková vteřina může ve skutečnosti trvat stovky let. Čas se stal jen pojmem, jen potrhaným dojmem mezi dny, které přestaly ubíhat...nebo vlastně ani nikdy nezačaly? Kdo ví… A přece se každé ráno všichni probouzíme do něčeho nového, do nového dne. I když se někdy zdá, že je stejný jako ten předešlý…

Myšlenky běží jako na běžícím pásu a já sedím v kavárně. Tiše se rozhlížím a přes prosklenou stěnu pozoruji lidi, kteří procházejí kolem. Všichni žijeme ten svůj příběh, který se někdy může zdát prázdný. Možná tady jsem právě proto, že čekám. Svým způsobem všichni na něco čekáme, ať si to připouštíme nebo ne. Můžeme čekat na někoho, můžeme čekat na něco. Můžeme čekat na to, až to všechno za námi přijde. Ale někdy zapomínáme na to, že i my jsme ti, kdo by měl udělat těch pár kroků vpřed. Že možná my jsme ti, na které se čeká a kteří mají dorazit na dané místo v daný čas. Smutné? A přesto je to tak…

„Slečno? Nezlobte se, že Vás ruším z vašeho rozjímání. Pozoruji Vás už nějakou chvíli a chci se zeptat… Chci se zeptat, jestli bych si k Vám nemohl na chvíli přisednout.“ Vzhlédla jsem a začala přemýšlet nad tím, jestli opět sním nebo jestli jen vidím něco, co se ještě nestalo. Mladý gentleman, který stál přede mnou, se však zdál příliš skutečný. Jelikož přemýšlení nad tím, zda blouzním nebo ne, zabralo nějakou chvíli, mladý muž se začal netrpělivě usmívat. Jeho úsměv mi přišel natolik povědomý a přátelský, že jsem bezmyšlenkovitě s rozpačitým úsměvem odpověděla ano. Většinu lidí by nejspíš nejdřív napadlo, co po nich ten neznámý chce, ale já jsem neměla potřebu se ho vyptávat. Neměla jsem potřebu zjišťovat o něm, co dělá, jak se jmenuje, odkud je… Bylo to, jako bychom se už znali, jako bych ani neměla důvod se ptát, protože jsem ty odpovědi měla.
„Ještě jednou se omlouvám, jestli jsem Vás vyrušil. Tohle obvykle nedělám, ale přišla jste mi tak povědomá. Již od první chvilky, co jsem si Tě všiml, jsem nedokázal myslet na nic jiného než na to, jestli jsme se už nepotkali… Ehm, když už jsem tak neomaleně přešel k tomu tykání, tak bych se mohl i představit… Jsem Petr.“ Normálně bych nejspíš reagovala mnohem dříve, ale připadala jsem si jako omráčená. Normálně bych byla ta, kdo by se ptal a nenechala bych ho vést tak dlouhý monolog… Konečně jsem se vzpamatovala. „To je v pořádku, vlastně děkuju za vytrhnutí z mého dumání. Není zdravé příliš nad vším přemýšlet. Já jsem Dana…Dany. Těší mě, že Tě poznávám.“ Mé omráčení postupně začalo opadávat a tak jsem milému cizinci věnovala úsměv, který již nebyl plný rozpaků, ale plný důvěry. V tu chvíli mi totiž došlo, že už není na co čekat, protože ten na koho čekám, se právě zjevil. Došlo mi, že jsme oba dva právě teď ve správnou chvíli, na správném místě.

Dny ubíhají jako slova jedné dlouhé básně. Každá sekunda zapisuje do řádků i mezi ně jedno písmeno, jeden znak. A každý ten znak něco znamená. Často se ale zdá být nemožné napoprvé zahlédnout ten pravý význam. Často svým krokům porozumíme až tehdy, když nám čas dopřeje pohlédnout na ně s odstupem… A já už konečně chápu.