Verze č.3

Tuhle chvíli jsem si představovala snad milionkrát ve všech možných verzích, ale nikdy se nic z toho nestalo. Nenastalo nic převratnějšího než můj spánek. Už několik hodin jsem tupě zírala do prázdna a občas si setřela slzu, snad abych je skryla sama před sebou. Přeleželá, v rozválené posteli, s opuchlou tváří, možná místy vytlačenou mapkami povlečení.
Klouby něčích prstů několikrát zavadily o moje okno. Věnovala jsem dlouhý pohled malířskému stojanu s ještě nevybaleným bílým plátnem a nakonec spustila nohy z postele na zem. Posunula jsem si domácí modré plastové brýle ke kořeni nosu a mastný pramen vlasů si zastrčila za ucho. Nejistým krokem jsem došla až k oknu a nadzvedla záclonu.
„Ahoj, Terez.“ Nervózně jsem si přejela ukazováčkem po nehtu palce a ucítila místa, kde byl tmavě červený lak oprýskaný. Vzlykavě jsem vydechla a čekala, jestli se mi oči zamlží ještě víc a hlas neroztřese, abych ho snad mohla pozvat dál. Ve všech svých vysněných verzích jsem byla dokonalá jak já, tak můj pokoj. Špatná konstelace hvězd?
Spěšně jsem se ohlédla po pokoji a zakvílela. Vrstvy oblečení naházené ledabyle přes křeslo, rozválená postel s desítkami zmuchlaných kapesníků a všude kolem nemožnosti, papírky, sklenice a já, v pyžamu nadopovaná antibiotiky.
Bříšky prstů přejely po chladné kovové klice, která pod dotekem povolila a vpustila ke mně nečekaného návštěvníka. Pousmál se, možná bolestně, možná s omluvou na rtech.
V mých snech jsem přicházela já, tak hrdá a spokojená. Jedním skousnutím spodního rtu mu došlo, o co vlastně přišel. Snažil se letmo dotknout mého kolene, ale byla jsem pro něj nedosažitelná. Unikala jsem mu a už nechtěla nic vracet. Taková byla verze číslo jedna. Ta, která by se řídila rozumem. Žádná princeznička, ne! Nakopat ho a hrdě odejít.
Verze číslo dvě spočívala v náhodném setkání, kdy projevil touhu si o všem promluvit. Ano, to teď bylo v popředí to moje princeznovské JÁ. Vrhlo by se mu do náručí a už ho nepustilo.
Jenže teď jsem tu stála já. Ta, co nevěděla, co se životem. Ta, co toužila po smrti. Pokynula mu, aby šel dovnitř a sama za ním zabouchla dveře. Rozhlédl se po pokoji, ale v jeho obličeji se to nepodobalo pochopení.
„Já,…“ Nadechnul se a já věděla, že ač by řekl cokoliv, nepřestanu ho mít ráda.
Fascinovaně jsem na něj zírala a přemýšlela, jestli to zas není nějaký výplod mé fantazie, jestli jsem se opravdu nezbláznila. Najednou jsem si byla schopná připustit, že to všechno bolí víc, než jsem si byla celou tu dobu schopná přiznat. Já vím, zní to hrozně, ale já se celou dobu tak hrozně snažila přetvařovat sama před sebou, že to nebyla nijak velká láska, že vlastně o nic nešlo, že…, že…, že.
Byl první, koho jsem si připustila tak blízko, s kým jsem byla ochotná trávit nespočet hodin času, s kým bych se chtěla vázat a plánovat s ním budoucnost, s kým jsme vybírali jména pro děti.
BOŽE! Vzpamatuj se!
Ve snaze utnout mé přemýšlení a nedovolit slzám spatřit světlo světa jsem si skousla spodní ret. Slzám už nic nezabránilo a já mohla začít naplno kvílet. Ne, plakat, to ne. Na pláč to moc bolelo, já musela kvílet. Díval se na mě a čekal na souhlas, aby se ke mně mohl přiblížit. Najednou jsme si rozuměli i beze slov. Zavřela jsem oči na znamení souhlasu a on nechal, abych mu opřela hlavu o rameno a smáčela zelené tričko.
Řvala jsem za nespravedlnost světa, za všechny ty křivdy, které na mně byly spáchány. Najednou byly milióny lidí, kteří nechápali můj svět a ani nechtěli být jeho součástí. Nechtěli mi pomoct, chtěli se ospravedlnit jenom sami před sebou, že udělali maximum pro to, abych tu byla, ne abych byla šťastná, ale abych tu jen tak přežívala. Proč poslouchat pozorně cizí trápení a poradit, když existuje osvědčená univerzální fráze: „To bude dobrý.“ (?!?)
Díval se směrem nad postel, na černý obrázek nakreslený temperou. Dvojice zachycená při polibku pod stromem. Dotýkají se rty a konečky prstů, dívka má jednu nohu ve vzduchu, jako v těch romantických sračkách, a jeden tam je pro toho druhého.
„Tvoříš.“ Zakonstatoval a mně přišlo jako nezbytnost mu vysvětlit všechno to malování po zdech, malířský stojan s nepomalovaným plátnem.
„Když jsem malovala, byla jsem to já. Ta svoucná, rozevlátá, sobecká, princeznovská, praštěná holka v tátově košili a šmouhou na nose a nemusela jsem přemýšlet nad ničím jiným než, abych nepřetáhla štětcem.“
„Tolik to bolelo?“ Přikývla jsem, i když jsem nechtěla, aby si to všechno dával za vinu.
„Proč si nepomalovala to plátno?“ Nemohla jsem mu říct, že jsem se bála, že pak už nebudu mít co na práci, že ztratím všechnu tu naději, která plavala kilometry ode mě.
„Jsem přece nemocná.“ Pousmála jsem se. Nevěřil mi, ale zůstal se mnou, se zrazenou, nerozhodnou holkou, která bývala v jednom mezidobí bez svého majáku.