Fotograf

Ty oči. Oči plné strachu a touhy žít mě sledovaly. Sledovaly každý můj pohyb v naději, žeudělám něco, co by změnilo jejich osud. Mučením zkroucený výraz mě vzrušoval. Cítil jsem se živí, jako nikdy předtím, protože on umíral. Každý další okamžik mě naplňoval vzrůstající euforií.

Pach přícházející smrti mě donutil vytrhnout se z tohoto opojení. Dech mého díla měl brzy utichnout a já již neměl mnoho času zachytit to, na co jsem čekal, o čem jsem do teď pouze snil.

Tiše a plynule jsem se otočil pro fotoaparát. Ozvalo se těžké, hluboké zalknutí. "Ššš... Je čas." zašeptal jsem. Začal jsem fotografovat. Jedna, druhá, třetí... Krok blíž a ještě jeden. Oči. Zblízka mi dávali to, co jsem chtěl.V hlavě mi zněl jen tlukot svého srdce. Chladný, ale vzrušený.

Byl jsem šílený. Musel jsem mít ten okamžik. Okamžik kdy zemře, kdy mi dá poslední zbytek svého mrzkého života. Zadíval jsem se do jeho očí. Byl smířený. Už nechtěl zůstat.

Teď to musí přijít. Ano, vím to. Už... Ano. Je to ten záběr, ta pravá fotografie.

Cítil jsem to. Krev v mých žilách byla jako tekutý oheň, plný života a krásy. Dlouho jsem se díval do očí, jenž mi dali život. A ten, už nebyl naplněn prázdným a ohlušujícím mučivým tichem.