Plachý návštěvník

Plachý návštěvník zavítal do starého zahradnictví.
Nesměle usedl na rám rozbitého skleníku a tiše pozoroval okolí.
Stále mu vrtala hlavou poslední věta jeho nadřízeného v nebi.
,,Všichni chtějí jít do nebe, ale nikdo nechce zemřít.“

Měl za úkol domluvit jednomu nenapravitelnému pijanovi. Stále se totiž dral do nebeských výšin.
Propíjel se k obláčkům plných radostných bláznivin.
Jeho šéfům, bylo zcela fuk, že to takhle činil úspěšně od svých třinácti let, ALE..
Ano objevilo se jedno semtam i více Ale.. Na nebeskou bránu bouchala zcela vytrvale jeho žena a sem tam i jeho početné potomstvo. Ty to časem vzdali, ale ta ženská ne a ne to vzdát.
Takže poslali jeho. Zrovna jeho, nesmělého ještě dalo by se říci mlíčňáka.
Měl si na něm vysloužit vstup do vyššího levelu.
Hlavou mu proleťelo hejno myšlenek. Musel si zvyknout, že není jen duch, ale, že se stává hmotným.
To pocítil zcela nečekaně, a docela bolestivě, když ho rám starého skleníku neunesl a on padl rovnou do střepů.
Bolelo to pěkně a krev mu crčela zvíce míst.
Do toho se ozvalo,, Co tady blbneš člověče, seš snad sťatej či co?“

Bolestivě se zbíral z té hromádky neštěstí a jaksi nevěděl co říci. Úplně se mu z hlavy vykouřily všechna hlášení o tom jak jednat s lidmi a notabene ještě v takovéto situaci.
Snažil se zuřivě volat na pomoc své brachy posli dobrých zpráv, divů a prostě všeho možného,
ale zas to děsný ALE prostě neslyšel, nevnímal, nerozumněl.
Bože, kde jsi? Kde jsou mí bratří? Co se stalo, že jsem tak bezmocný a k tomu přestávám všemu rozumnět.
Objevila se střapatá hlava kluka z poza roští. Podal mu ruku. ,, No tě pic ty vypadáš.“
„Pojď musíme zmizet, než se sem přiřítí starej Vonderka. Nemá rád, když mu někdo rozbíjí už tak rozflákaný království.“
Táhl ho křovím do starý boudy v zadu zahradnictví. Všechno ho děsně bolelo i myslet ho bolelo.