Nath - Kapitola XII.

Zůstal jsem v pokoji sám. Přemýšlel jsem nad tím, co mi řekl Nath, ale nepřišlo mi to pravděpodobné. Má v sobě asi jen zmatek, byli jsme nejlepší přátelé, a najednou se to mělo změnit?
Navíc vždycky poznal, když byl někdo stejný jako on. Dokázal rozlišit homosexuály, i když se vůbec neprojevovali.
Ale mě se na to nikdy nezeptal. Vlastně jsem to sám netušil.
Vůbec – jsem taky takový?
Jak jinak si vysvětlit tu přitažlivost? To, že mě vzrušovalo, když mě Nathan líbal?
Nebo se jen prostě umím zapřít?
Věděl jsem jistě, že chci, aby se Nath vrátil.
Ale svým proslovem mě znejistil. Nevěděl jsem, jestli toužím prostě po společnosti, nebo konkrétně po něm.
Rozhodl jsem se, že si zajdu do své oblíbené kavárny.

Vstoupil jsem dovnitř a zamířil tradičně ke ‚svému‘ stolu. Jako vždy byl prázdný. Zdálo se, že nikdo kromě mě tam nesedává.
Usadil jsem se na svém obvyklém místě a ujal se pročítat jídelní lístek.
Za pár minut u mě byla servírka.
„Tak co to bude?“ zeptala se, zatímco si z kapsy vytáhla malý bloček a propisku.
Vzhlédl jsem a uvědomil si, že je to přesně ta servírka, již jsem tu zastihl v prvních dnech její práce. Dnes působila o mnoho sebejistěji.
„Hm, jen kávu prosím.“ Usmál jsem se.
„Dobře, hned to bude.“ Zapsala si objednávku a už směřovala do kuchyně.
Pořád jsem myslel na sebe a na Natha.
Ta jeho řeč přece musela něco znamenat. Něco na tom možná bude.
Ale mě je s ním opravdu dobře.
I když, to mi s Lindou bylo taky. Sice ne tak jako s ním, ale bylo to taky krásné. Nevadilo mi to. Necítil jsem se nepříjemně, když jsem s ní byl. Stejně tak s Nathanem.
Najednou mě napadlo jediné slovo, které představovalo v tu chvíli nejpravděpodobnější vysvětlení.
Bisexuál.
„Tady to máte.“ Vytrhl mě z přemýšlení milý hlas a ve chvíli přede mnou stála voňavá káva.
„Děkuju,“ usmál jsem se znovu. „A můžu ještě o něco poprosit?“ zeptal jsem se, když už byla servírka na odchodu.
„Jistě,“ vrátila se ke mně.
„Heh… ehm… v kolik… můžu vědět, v kolik hodin dnes končíte?“ pohlédl jsem na ni.
„A proč to chcete vědět?“ zeptala se a nasadila ještě sebevědomější výraz. Se smíchem jsem vydechl.
„No, rád bych si s vámi někam vyrazil.“ Navrhl jsem.
Prohlédla si mě od hlavy až k patě a skousla spodní ret.
„V sedm mě vyzvednete?“ rozhodla se.
„Ani o minutu později.“ Kývl jsem hlavou a ona odešla zpět k baru. Díval jsem se za ní celou cestu.
Seděl jsem u stolu, s úsměvem á la dítě o Vánocích a míchal lžičkou svou kávu.
Proč jsem ji pozval? Ani nevím.
Vzal jsem jeden sáček s cukrem do rukou.
Chtěl jsem ji vůbec pozvat? Nebo to byl jen popud? Zkouška? Hec?
Roztrhl jsem sáček a vysypal sladký obsah do šálku.
Nevím. Prostě si s ní večer někam vyjdu. Nebo ji tu nechám čekat a podívám se doma na nějaký film.
Míchal jsem dál svou kávu.
Ale to hrozí, že už by mě nikdy neobsloužila…

Bylo přesně sedm hodin a já stál před kavárnou a čekal na ni.
Na ni.
Ani jsem nevěděl, jak se jmenuje. Byla to prostě jen ‚Ta servírka‘.
Říkal jsem si, co mě to napadlo za blbost, možná toho budu litovat. Ale vypadala mile a sympaticky.
Asi za pět minut se otevřely dveře od kavárny.
„Ahoj!“ pozdravila mě.
„Ahoj!“ usmál jsem se na ni.
„Tak co? Kam vyrazíme?“
„Napadlo mě třeba kino. Ale ještě před tím, můžu znát tvé jméno?“ pozvedl jsem jedno obočí.
„Jessie.“ Usmála se, „A tvé jméno?“
„Lan.“
„Dobře, tak ahoj, Lane!“ podala mi ruku.
„Ahoj, Jessie!“ stiskl jsem ji a zasmál se.
„Souhlasíš s plánem, Jessie?“
„Kino je fajn…“ kývla hlavou.
„Tak jdeme!“ zvolal jsem.
Vůbec jsem nechápal, co tu dělám. Neříkám, že mi to bylo vysloveně nepříjemné, ale uměl jsem si představit i lepší večer.
Cestou do kina jsme skoro mlčeli. Věnoval jsem se převážně sám sobě a svým myšlenkám, i když jsem se samozřejmě snažil komunikovat s Jessie. Ale moc dobře to nešlo.
Když jsme konečně dorazili na místo, stál před námi další úkol.
Vybrat film.
Ani jeden z plakátů a titulů na cedulích mě nezaujal, nechal jsem tedy výběr na svém doprovodu.
Významně si pročítala všechny názvy filmů, ale ani ji nic nezaujalo. Rozhodli jsme se proto pro metodu ‚ukaž a jdi‘, a naslepo jsme ukázali na nějaký plakát.
Samozřejmě naše ukazováky směřovaly na obrovské roboty s nápisem ‚Transformers‘ nad sebou. Se smíchem jsme se rozhodli pro plakát vedle, který představoval nějakou romantickou komedii.
Tou se nic zkazit nemůže.
Odběhl jsem koupit lístky a pak už jsme oba mířili do sálu.