Malá mořská víla

Stála na útesu, hleděla hluboko pod sebe na moře. Na vlny, které se tříštily o skaliska. Vzpomínala na domov. Na klidnou tichou hlubinu, na lesknoucí se modravé světlo prosvítající skrz hladinu. Na barevné útesy, na zpěv velryb v dáli. A na svou rodinu, na sestry, na otce, na matku. Všechno to opustila kvůli jednomu jedinému člověku.


Ale musela mu pomoci, nemohla ho nechat utonout. Byl ještě mladý a měl celý život před sebou. Jak by byla šťastná, kdyby ten život mohla sdílet s ním. Nemohla. Byla úplně jiná než. Pocházela z vody, neuměla chodit, dýchat a mluvit jako on. Nemohla žít na souši. Když tak z vln pozorovala, jak cizí dívka našla jeho bezvládné tělo na pláži, v hlavě se jí vyklubal jeden šílený nápad.


Ale čarodějnice věděla, že je to čiré bláznovství. Neposlechla ji. Tvrdohlavě si šla za svým a byla ochotna obětovat cokoliv. A tak, poprvé stanula na suché zemi. Bylo to těžké. Nohy ji neposlouchaly, ostré světlo bodalo do očí a vzduch v plicích jakoby hořel. Přesto to vydržela, myslela jen na něj. Ten den, kdy ji našel, byl nejšťastnějším, v jejím krátkém životě. Byla přesvědčena, že teď už s ním zůstane navždy.


Pilně se učila jeho zvykům, chtěla být člověk, stejně jako on. Ale v noci, když bylo ticho, do jejího pokoje vanul oknem studený mořský vzduch, přinášející ozvěnu šumění vln. Moře ji volalo, ale neposlouchala. Toužila po dni, kdy její a jeho ruce splynou ve slibu věčné lásky a ona získá lidskou duši. Přesně tak, jak jí babička vyprávěla. Kdyby se tak nestalo, při úsvitu by zemřela. Ale tomu ona nevěřila. On se do ní zamiluje, určitě ano. Nevěděla však, že on již svou lásku věnoval dívce, která ho po ztroskotání našla na pláži. S tou se chtěl oženit.


Zhroutil se jí celý svět. Vše, čemu věřila, k čemu se upínala a po čem toužila, bylo zničeno. Už nikdy neuvidí svou rodinu, nikdy se nevrátí do modré hlubiny, tam kam patří a vždy patřila. Jen krev jí mohla vrátit její dřívější život. Jeho krev. Ale když stála s dýkou v ruce nad jeho ložem, nedokázala to udělat. Podívala se na chladné lesklé ostří, pak na něj, klidně spícího, šťastného a bezbranného, stejně jako v ten den, kdy ho zachránila z vln. Byla rozhodnuta.


Na obzoru se objevil narůžovělý pruh světla. Slunce se probouzelo. Tohle byl konec. Vítr si pohrával se záhyby jejích šatů a metal jí do tváře slanou vůni moře. Ještě naposledy chtěla ucítit chladivý dotek vody. Vykročila do prázdna.Padala vstříc hlubině a ta ji vlídně otevřela svou tmavou náruč.


Stala se šuměním vln, křikem racků i mořskou pěnou. Stala se mořem.