Život ve vyhnanství

„Felície! Zalij květiny a vyvenči Mesí.“
S touto větou vstoupila urostlá, tělnatá žena do malého pokojíku, ve kterém spala překrásná dívenka ušlechtilých rysů. Ta dívka byla Felície a tělnatá žena byla její mececha. Felície si na macechu zvykala jen velice těžko. Na celý svůj současný život si zvykala velice těžko, protože v tom krátkém časovém období se pro ni událo příliš mnoho změn. Její tatínek, velice dobrý archeolog zabývající se antickou Spartou, se znovu oženil. Neměl to sice zapotřebí, neboť Felicii již bylo třináct a mnoho úkonů v domácnosti již plně ovládala, ale tatínek měl tak oslabené vnímání a tak výnosné povolání, že jeho nová žena měla velice jednoduchou práci si ho získat a spolu s ním i jeho úspory. Otec se téměř zbláznil. Znal se s Felíciinou macechou týden a hned si ji vzal. Kvůli ní se vzdal své práce, bytu v Athénách i svých přátel. Přestěhovali se do italské Verony. Jen otec, dcera a pes Mesí. Felície si s sebou vzala pouze svoji květinu, která jí zbyla po mamince. Jediná památka na ni. A nyní stojí v okně veronského bytu a pomalu vadne. Změna podnebí jí nesvědčí, stejně jako Felicii. Pro obě je to vyhnanství…