Rozkaz

Jsem zničený. Umírám. Nebo skoro. A to všechno jen kvůli němu. Pete. Je to jeho vina. Zranil mě, ublížil mi… Pro peníze. Jo, já vím, co si teď říkáte. Jsem blbec, který věří každému, koho potká, důvěřivý malý hlupák, kterého je snadné dostat. V tom případě mě mrzí, že vás musím vyvést z omylu.
V první řadě musím říct, že nejsem ten, za koho se vydávám. Ve škole mě znají pod jménem Jeffrey, 162 centimetrů, 50 kilogramů. Kovové kosti jsou těžká věc, to vám tedy povím. Nosím kulaté brýle a krátce střižené blond vlasy, vytahaná trika, volné kalhoty. Tomuto chlapci se posmívají, to jeho nepřijímají. Ano, jeho. Ne mě. Nejsem to já. Nepatřím k nim, nepatřím tam… moje místo… je zde. Na střeše světa, osamocen, vyčkávající… A každé odpoledne, když odhazuji paruku, a oblékám si černou "pracovní" kombinézu z latexu, jaké nosí všichni, říkám si, co tady vlastně dělám. Proč jsem vlastně s tímhle souhlasil. Proč jsem si to vybral. Za všechno si můžu sám. A když stojím na střeše, nehybný jako socha, snad jen mé uniformní černé vlasy a dlouhý plášť téže barvy se třepotají v občasných poryvech větru, stávám se konečně tím, čím jsem měl být, co je mi předurčeno.
Rozhodně se nepovažuji za člověka důvěřivého, nebo jakkoli snadno zmanipulovatelného. V mém případě je i pouhá odvaha považovat se za člověka hodnocena jako nežádoucí. To už jsem ale říkal. Nebo možná naznačil. Opakuji se, já vím. Lidé to dělávají. Ztratil jsem nit. To se také stává.
Pete. Ten hajzl se kolem mě neustále motal. Nejdříve jsem ho odmítal. Stále a vytrvale. Žádný člověk, ať je na jakémkoli stupni vývoje, ovšem nedokáže vzdorovat takovému množství pozornosti příliš dlouho. A když jste na dně, jistě oceníte trochu zájmu, maličko péče a spoustu lásky… neupřímné, to jistě, kdo to ale rozezná? Já ne. Tak daleko jsem dosud nedospěl, a jak to vypadá, nikdy již nedospěji. Tohle je moje slabina, jež mě neustále zrazuje; čas mě učí nedůvěřovat svému okolí, a já stejně vždy naletím, pokaždé podlehnu…
Pete. Považoval jsem jej za přítele. Jak moc jsem se mýlil. Jen mě využil. Deset tisíc. Hodnota, pro niž šestnáctiletý grázl neváhá udělat cokoli. Například ztratit téměř celý rok, aby se dostal pod slupku outsidera. Doslova. Pod slupku… význam si domyslete. Nejsem sdílný, a doufám, že nikdy nebudu. Ne že by mi ke sdílnosti zbývalo nějak moc příležitostí. Nyní už s Petem problémy nemám. Nevěnuje mi již jediný pohled. Nejspíš je to tak lepší, pro mne určitě. Budu se řídit příklady svých učitelů, lidí, jež pro mne a další subjekty obětovali celý život. Zapomenu na zrádce a ze svých chyb se poučím. Ale copak se dá jen tak zapomenout na něco, co člověku způsobuje tolik bolesti?
Jsem sám… slabý, a tak zranitelný. Měl jsem se raději skrývat, jako všichni ostatní, a na denní, ale co to plácám, noční, světlo vycházet jen při plnění úkolu. Pochůzky přes den… to je něco tak absurdního! Nicméně, já jsem musel mít něco extra. Dvojí život. Jak geniální. Zklamal jsem. Prohrál jsem. A až se tohle dostane ke generálovi, skončí mé trápení, můj život bude jednoduše ukončen, jako už tolik bylo, a tolik ještě bude. Jistě, není nám souzeno žít šťastně. Nemáme přání, nemáme touhy, námitky ani předpoklady. Ani… city? Nebo alespoň bychom mít neměli. Nepovedl jsem se snad? Jsem pouhou vadnou konstrukcí v prázdném světě lží? Jsme prototypy lidí. Nemyslíme, jen plníme rozkazy. Tím mým, nechci ani pomyslet, posledním, bylo čekat tady, ne psát tenhle příběh, respektive spíše zpověď. Jak tedy vidíte, nesplnil jsem rozkaz. Je tomu již dávno, co jsem přestal plnit rozkazy.
Záleží jim snad na mně? Zaleží jim na nás? Na našich životech? Ani náhodou, kde to žijete? Jsem pro ně jen další stroj, nad jehož provozem ztratili kontrolu. Nejsme rovnocenné součásti společnosti, my jsme otroci. Otroci, bezhlavě pracující, dokud nebude jejich život předčasně ukončen, neuzvednou-li již kameny.Možná je ale tento další zmařený "život" konečně přesvědčí, že i my můžeme… ale co? Co vlastně dokážeme? Samostatně myslet? Vnímat, cítit, milovat a nenávidět? Můžeme snad cítit bolest?
Ano.
Samozřejmě.
Svůj výzkum do takové dokonalosti nedovedli. Ale doopravdy to znamená, že jim na nás nezáleží? Ano. Nebudeme nikomu chybět. Nemáme citové vazby. Ale je tomu skutečně tak?
Odbíjí půlnoc. Je čas. Noční ticho prořízne jediný hlasitý zvuk, jediný ostrý výstřel, a osoba určení, takzvaná "Oběť 2731256", muž, jenž před chvílí vyšel z baru naproti, klesne k zemi. Jak prosté. A cvičené oko pozorovatele může spatřit na střeše nejbližšího panelového domu velice mladého chlapce. Dlouhé černé vlasy mu poletují kolem hlavy, když se otáčí, aby stanoviště opustil. Už nikdy se nevrátí, a moc dobře to ví. Kráčí pomalu, ale z jeho pohybů je jasně znát obrovská síla, nikoli však tělesná. Kráčí vstříc jisté smrti. Neohlíží se zpět, nemyslí, necítí… má jen… své rozkazy.

Nemyslíme. Necítíme…
Nejsme.