Jenom sen

Tady nahoře je takový klid. Všichni, kdo mi měli co říct, jsou dávno pryč. Někteří zemřeli, jiní nalezli lásku či lepší přátele. Všichni mne opustili. Zbyl jsem je já. Zůstal jsem zcela sám na tomto děsivém, krutém místě.
Má tvář je chladná, ačkoli si vzpomínám, že kdysi hořela. Mé srdce pozbylo své funkce, ačkoli si vzpomínám, že jsem kdysi miloval.
Tehdy jsem ještě žil. Tehdy měl svět ještě barvy a ze všech stran byl slyšet smích. Hlasy mu provolávaly slávu.

Zatímco dnes?

Rozhlédnu se. Okolí pozbylo barev. Vše pohltily odstíny šedi, jako by někdo přehodil filtr na styl černobíle. Halekající hlasy bolestně sténaly, až utichly úplně. Jejich úkol byl dokončen, jejich cesty dospěly společného cíle.
Proč moje ne?

Rozhlédnu se. Krajina je tichá a tak smrtelná. Prudké závany ledového větru ohýbají větve stromů truchlících stromů. Na náhrobní kameny se tiše snáší sněhové vločky, jako by pro ně vítr neexistoval.
Kéž by neexistoval také pro mne.
Střecha světa.
Existují mnohem vyšší hory, a je jich hodně, ale toho je střecha mého světa. Tady to začalo a tady to také skončí.

Už jsem na to totiž přišel.
Je to jenom sen.
Jen hloupá, dětinská noční můra.
A když skočím, budu moci létat.
Ano. Má fantazie mi daruje křídla a já poletím. Poletím pryč od všeho zlého. A když poletím dostatečně dlouho, dostanu se až do času, kdy vyjde Slunce.
Pak se budu muset probudit.

Rozhlédnu se. Do třetice. Vše je stále stejné. Šedivé skalní výběžky a párek stromů bez listí. Jen sníh a náhrobky jsem si vymyslel, abych si mohl napsat epitaf.
"Pokud věříš, že je to jen sen, skoč."
Rozběhnu se. Mé nohy rázem ztrácí kontakt se zemským povrchem a já jsem volný. Rozpřáhnu ruce. Letím?
Padám.