Noční obloha

Ležel jsem pod nočním nebem, posetým milióny někdy sotva viditelných, jindy zase nádherně jasných hvězd, na rozlehlé pláni porostlé měkkou, hustou trávou hebkou na dotyk a bylo mi dobře. Vedle mě ležela i devítimilimetrová pistol, krásně se třpytící v měsíčním svitu, ale nevšímal jsem si jí. V tomhle okamžiku pro mě nebyla důležitá.

V dáli hřměla rychle se přibližující bouře, nicméně obloha nade mnou byla stále ještě bez jediného mráčku a já si to náležitě užíval.

Bylo vlhké teplo, ve vzduchu byla cítit voda. Nevadilo mi to však, letní parné noci jsem měl rád.

Plácek uprostřed zdánlivě nekončící louky byl jediným místem, kde jsem se cítil bezpečně a v klidu.

Až na bučení krav kousek ode mě bylo hluboké ticho. Krásně se pak přemýšlelo.

Utrhl jsem si jedno stéblo a počal ho žvýkat. Chuť mladé trávy mému jazyku přímo lahodila.

Mezitím jsem jako hypnotizovaný zíral na hvězdy, hledal různá souhvězdí a vnímal každý moment.

Představil jsem si, jak se maličké světelné body na nebi uskupují do všelijakých fantaskních obrazců. Nakonec se však stejně shlukly do tvaru jejího obličeje.

Přivalila se bouřka a zuřivě svůj příchod oznamovala. Zakryla neexistující souhvězdí a spustila ze svých útrob déšť.

Pochopil jsem, že je čas.

.

Výstřel v ohlušujícím hromobití nebyl ani zdaleka slyšet.