A skočila...

Chvíli jen stála na molu a pozorovala tiché vlnky, které omývaly břeh nedalekého ostrůvku. Jindy by se smála, tančila v mořském vánku a pak by si sedla na okraj mola, smočila nohy ve vodě a doufala, že zase připlave delfín. Představovala by si, jak by mu vylezla na záda a nechala se odnést do vodního paláce, kde by dostala perlový náhrdelník, co by jí umožnil dýchat pod vodou. Vždycky měla příliš bujnou fantazii.

Teď už ale na ničem nezáleželo. Vlnky jí stále připadaly krásné, ale kruté. Lákaly jí, aby si s nimi šla hrát, ale dnes nebyly bezstarostné a veselé. Byly jako démoni lákající do propasti. A bylo tak snadné jim podlehnout.
Pomyslela si, že by hned přestala ta bolest v srdci, ty myšlenky v její hlavě, které se jí do mozku zarývaly jako ostré zuby žraloků. Chtěla jen skočit...
Postavila se a bílé šaty zavlály ve větru, který jí rval vzduch od úst a postrkoval jí z mola dolů.
V ruce stiskla křížek.
A skočila...

Nadechla se jen krátce a ze zvyku, přesto jí náraz do hladiny vyrazil dech. Několik bublinek vzácného kyslíku jí vyplulo z úst a vydaly se nahoru, za světlem, zatímco ji táhly mokré šaty do temnoty. Nejdříve měla nutkání udělat alespoň pár temp. Zabrat a vyplavat nahoru. Plíce jí pálily, jak jim chyběl vzduch.
Ale to jsi přece chtěla, našeptával jí vlezlý hlásek v hlavě.
Ještě chvíli a bude po všem.

A tak se vzdala.
Klesala stále níž, dívala se na barevné rybky podmořského království a snad poprvé za ten den ji napadlo, o co možná přichází. Napadlo ji, že to možná nemusela řešit tak hloupě. Určitě má ještě pro co žít. Něco tady musí být...
Klesala do temnoty a zrak se jí zamlžoval, jako by byla slepá. Začala mít pocit, jako by se oddělovala od svého těla. Cítila klid a mír...ale přesto nedobytný pocit, že na něco důležitého zapoměla.

Určitě máš pro co žít...

Nemám, nevzpomínám si. Chci spát.

Probuď se...probuď se...

Zavrtěla hlavou, ikdyž to bylo hrozně namáhavé a zavřela oči.

Věděla, že dělá chybu. Andělé jí prozradili, že duše, která sama sebe zahubí, je odsouzená k bloudění mezi světy. Neřekli na jak dlouho, ale pochopila, že asi navždy. A přesto to udělala. Řekli jí, že má poslání, které musí splnit.
A přesto na něj zapoměla.

Běž pryč, pomyslela si a propadla se do temnoty.

Kdyby nebyla v bezvědomí, všimla by si hocha, který ji během chvíle sevřel v náručí a plaval s ní nahoru. Kdyby nebylo pozdě, možná by ještě nabrala do plic kyslík, když ji vytáhl nad hladinu. Možná by ucítila dotek rtů toho, po kterém vždycky toužila, když se jí snažil přivést k životu. Ale všechno bylo marné. Bylo pozdě. Její duše vyklouzla z bledých úst a už se nikdy nevrátila.

Byla mrtvá. Mrtvá a navždy odsouzená k bloudění na hranici světů mrtvých a živých...