Nath - Kapitola XIII.

„Romantická komedie. No ne. Ještě nikdy jsem na ničem takovým nebyla. Dávám přednost akčním filmům…“ zasmála se Jessie a posadila se do sedačky. Přisedl jsem si vedle ní.
„Jo, já to taky nemusím. Ale třeba to bude inspirace na příští schůzku.“ Zasmál jsem se.
„Jo, to je možný.“ Zasmála se i ona.
Najednou se zhasla všechna světla a sálem se rozhostilo ticho. S nenápadným úšklebkem na tváři jsme oba dva sledovali plátno.
Film byl zhruba v polovině, když se otevřely dveře a do sálu někdo vstoupil.
Otočil jsem se za nově příchozími lidmi, ale neviděl jsme jim do tváře. V sále byla tma a v předsálí naopak ostré světlo, viděl jsem jen dvě siluety a slyšel jejich pronikavý smích.
Otočil jsem se zpátky i s Jessie, kterážto se na ně otočila taky.
„Super. Ne, že by mě ten film nějak moc bavil, ale když už tu jsem, tak chci aspoň vědět, jak skončí. S těmahle dvěma to ale asi nepůjde.“ Postěžovala si chvíli po příchodu oné dvojice, která si snad schválně sedla kousek od nás.
„Zkusme ještě chvilku vydržet, třeba je to přestane bavit…“ zamumlal jsem a snažil jsem se vnímat film. Souhlasila.
„To je k zbláznění…“ zašeptala směrem ke mně po dalších pár minutách. „Mohl bys jim prosím zkusit domluvit?“ optala se prosebně.
Kouknul jsem na ni.
„Máme dvě možnosti, buď se s nimi začneme hádat, nebo odejdeme. Ten film stejně za moc nestojí. A můžeme si někam sednout.“ Vyložil jsem možnosti.
„Hm, to druhé nezní špatně.“ Rozhodnutí bylo téměř okamžité. Snad jej podpořilo další chichotání za našimi zády.
Co nejohleduplněji jsme se zvedli ze sedaček a rozešli se směrem k východu.
Jedním okem jsem letmo zavadil o tu rušící dvojici a zůstal jsem na ni zírat.
Byl to Nath s nějakým mužem, jehož tvář mi byla povědomá. Zařadit jej mi netrvalo déle než pár sekund. Byl to ten číšník, který se ke mně choval až moc mile, zatímco jsem čekal na Nathana.
Držel ho kolem ramen a štípal jej do boku a Nath sebou cukal a chichotal se.
„Co se děje, Lane?“ zeptala se Jessie, když viděla, jak tupě zírám na ten pár. „Vždyť je to naprosto normální, dva muži spolu…“
Nathan sebou při zaznění mého jména trhnul a rozhlédl se. Najít mě nebylo těžké, byl jsem jediný člověk (vedle Jessie) který v sálu stál.
On zíral na mě a já zíral na něj.
„Vy se znáte?“ zašeptala Jessie.
„Je to můj kamarád…“ pronesl jsem stejně tiše jako ona.
„Aha…“ sklopila hlavu.
„Tak jdeme…“
Dveře kinosálu se za námi zavřeli a v jasném světle si Jessie všimla mého výrazu. Trošku se lekla.
„Tys nevěděl, že je takový?“
„Co?“ byl jsem trošku mimo.
„Tvůj kamarád.“
„Aha, jo, vím to.“
„Tak proč tě to tak vzalo?“
Tak na tohle jsem opravdu neuměl odpovědět.
„Ještě nikdy jsem ho takhle s nikým neviděl. Vím, že je homosexuál. Ale vědět, a vidět je trošku rozdíl.“ Vykoktal jsem to první, co mě napadlo.
„Jo, tak to chápu.“ Zase jsem mlčel.
„Ehm, tak jak to vidíš? Budeme pokračovat, nebo chceš jít radši domů?“ zeptala se mě nejistě, když viděla, že pořád nejsem zcela schopný vnímat.
„Nevadilo by ti, kdybychom to dneska skončili?“ vydechl jsem.
„Ne, jasně že ne, chápu to. Tak si vyjdeme někdy jindy.“ Mrkla na mě.
„Ne, já myslel skončit… jako úplně…“
Chvíli na mě koukala. Nechápala, co se děje. Ale asi se rozhodla to nezjišťovat, nejspíš ji nějaký scénář napadl.
„Ok, v pohodě. Tak ahoj, ráda jsem tě poznala.“ Řekla a zmizela ve dveřích.
Zůstal jsem stát na místě sám. Tohle se mi poslední dobou stávalo často.
Nevěděl jsem, kam jít. Vrátit se do sálu nepřipadalo v úvahu. Domů se mi nechtělo a kavárna byla zavřená.
Kdykoliv jindy bych šel za Nathem, ale tahle možnost byla taky mimo nabídku.
Nakonec jsem vyrazil z kina.
Venku už byla tma. Ulice osvětlovaly jen pouliční lampy a nápisy všech různých obchodů.
Zamířil jsem do blízkého parku.
Procházel jsem se tam, přemýšlel jsem, co se právě stalo.
Shrnuto a podtrženo, za jedno odpoledne jsem si domluvil rande a úplně to skončil. Důvod? Nathan.
Jak jinak. Nevěděl jsem proč, ale když jsem ho tam viděl, s tím číšníkem, jak se oba dva smějí a objímají se, trochu to se mnou zamávalo.
Přemýšlel jsem proč.
Vážně to byl ten důvod, který jsem řekl Jessie?
Jasně, že ne. To byla první aspoň trošku důvěryhodná výmluva.
Ale pravý důvod mě buď nenapadal, nebo jsem si ho nechtěl připustit.
Došel jsem až ke kamenné fontánce a sedl si na lavičku u chodníku. Pozoroval jsem vlnky, kmitající po vodní hladině, poslouchal zvuk dopadající vody, družící se s oněmi vlnkami a vnímal vítr, pročesávající koruny stromů.
Najednou jsem byl rád, že nejbližší pouliční lampa stála několik desítek metrů za mnou, naprosto mimo tenhle chodník, protože mi z očí začaly stékat drobné potůčky slz.
Nesnažil jsem se jim v tom bránit, ničemu by to nepomohlo.
Uvolnil jsem se a dovolil jsem emocím, které mě v tu chvíli naplňovaly, se zcela projevit.
Seděl jsem tam a brečel jako malé dítě.
Parkem procházelo docela dost lidí, ale nikdo díky bohu nezamířil k fontánce, u níž jsem seděl já.
Poslouchal jsem jejich kroky, jak se vzdalují, nebo naopak přibližují. Vnímal jsem jejich rozhovory, smích, nebo je pozoroval, jak se jen tak v noci procházejí, držíce se při tom za ruce.
Záviděl jsem jim. Přál jsem si prožívat to samé. A právě tahle touha jen podněcovala slzy, aby nepřestávaly téct.