Diary of Jane

20. května

Již od dopadu prvního ranního paprsku na mou tvář jsem věděla, že dnešek bude jedinečný. Když jsem se rozhodla vyslechnout vybízení paprsků a otevřít oči, zjistila jsem, že Daniel opět zmizel se svítáním. Na nočním stolku ležel jen krátký vzkaz: „Brzy se zase uvidíme, Tvůj D.“ To dělá často, zmizí a zase se objeví. Má rád překvapení, zatímco já na ně v poslední době pomalu a jistě začínám být alergická. Uznávám. Jsou krásná. Ale někdy je lepší vědět a ne se spoléhat jen na čekání…

Vypravila jsem se poměrně rychle a tak jsem už před desátou seděla v kavárně La Rosa, abych si užila svoji snídani. Můj oblíbený rituál. Vychutnání si snídaně na tomto kouzelném místě, přečtení si nejzajímavějších zpráv dne a napsání pár řádků do deníku. Jen s tím rozdílem, že v posledním týdnu byl můj deník nezvěstný. Ztratila jsem jej přesně před týdnem. Nejspíš tehdy, když jsem utíkala od kostela. Pravděpodobně jej našel nějaký kolemjdoucí… To jsem si říkala celý týden, zatímco jsem při snídani přemítala a sledovala dění kolem. Ale teď už vím, že ztracení mého deníku nebylo pouhou náhodou. Že mělo důvod. Důvod, který bych nečekala. Tebe… Mladíka, s hlubokýma modrýma očima, se smyslnými rty, s jemnými vlasy, které na slunci mění barvu… Anděla… Ve chvíli, kdy jsi se dnes objevil přede mnou a oslovil mne, jsem si myslela, že blouzním. Že jsi anděl, zjevení, duch…cokoliv, jen ne že jsi skutečný. Jenže opak je pravdou… I tak stále nevěřím, stále nerozumím a mám pocit, že dnešní den je jen snem. Oslovil jsi mne, v rukou svírající můj deník, a ve Tvých očích zazářily jiskry, když se naše pohledy střetly… A pak, ani nevím, jak se to stalo, jsi mne doprovázel po nábřeží z večeře, kterou sis vyžádal jako „nálezné“. S každým dalším krokem, se kterým jsme se přibližovali k mému pronajatému domu, jsem se modlila, abychom již stáli na zápraží a zároveň abychom šli věčně. Nikdy jsem se ještě necítila jako dnes s Tebou… A nevím, jestli bych si víc přála, aby se to nikdy nestalo nebo abych to mohla zažívat každý den znovu… Měla jsem ráda mnoho mužů, kteří zkřížili mou cestu, některé s úctou a respektem, některé jinak. A vždycky tu byl Daniel, mizící a objevující se, milující. Láska k němu mne pohlcovala, někdy nutila k slzám, jindy mi dodávala injekce štěstí a euforie přímo do žil, přímo do srdce… Ale dnes jsem pocítila něco, co jsem ještě nikdy nezažila. Nevím, jak to pojmenovat. Nevím, jak pojmenovat pocity, které mi teď svírají srdce a vnitřnosti, které zamořují mé myšlenky a šíří se jako morová nákaza. Nevím, co se to se mnou děje… a přesto rozumím. Rozumím až příliš dobře, přestože bych tentokrát raději volila čistou nevědomost…

__________
21. května

Je ráno. Chvíle po svítání. Ani nevím, zda jsem spala nebo jen bloudila v polospánku. Otevřela jsem deník na straně se včerejším zápisem s nadějí, že včerejší den byl jen sen, který se nikdy nestal. Opak je pravdou. Řádky na mě křičí a meziřádky mě přímo odzbrojují a zabodávají se mi do srdce jako střepy čerstvě rozbitého zrcadla. Nevím, proč cítím bolest ve chvíli, kdy mi z očí stékají slzy štěstí. Mám chuť se rozběhnout. Mám chuť skočit do ledové vody a modlit se, že mě probere z této citové záplavy… Musím ho vidět, musím ho znovu vidět…

Znovu jsem usnula a probudilo mne až zazvonění u domovních dveří. Byly skoro dvě hodiny odpoledne. Třeštila mi hlava, ale šla jsem otevřít. Stál tam Daniel v celé své kráse s nádhernou kyticí v rukou. Usmál se, políbil mne a pak jen tiše zašeptal: „Doufám, že nejdu nevhod.“ V jednu chvíli jsem ho chtěla poslat pryč, ale nakonec jsem se usmála a vyzvala jsem ho, aby šel dál.
Strávili jsme spolu celý den. Dařilo se mu upoutávat všechny myšlenky mé mysli až do této chvíle. Do chvíle, kdy jej pohltil spánek a kdy se mi v hlavě přehrál celý včerejší den. V tom momentu mou hlavu zaplavila vlna neodbytných otázek, které zrazují mne samotnou…

_________
3. června

Dny plynou a já se topím v pocitech. Už ani nedokážu říct, co je správně a co špatně. Vím, že to tak nemůže jít dál… Stalo se tolik věcí… A já se jen snažím potlačit ten hlas, který mi neustále opakuje, že je nemůžu mít oba… Přála bych si zavřít oči a probudit se. Zjištění, že jsem vzhůru i v tuto chvíli, mě ani trochu neuspokojuje a neuklidňuje. A tak se sama sebe ptám, co dál. A bojím se, že nechci znát odpověď…