Následek vraždy

Z malého obchodu s občerstvením na kraji města vyběhli dva muži. Kolem hlavy měli omotaný šátek jako muslimové, oba drželi zbraň a jeden ještě nesl cestovní tašku. Naskočili do auta a ujeli. Pryč z města. Sundali si z hlavy šátky a ten na sedadle spolujezdce si z cestovky vytáhl plechovku s Red Bulem. Tvářil se klidně, ale řidič měl nervy v háji. Připadal si jako ve snu, i když už to byla několikátá loupež, kterou spolu ti dva spáchali. Křečovitě držel volant a levou rukou loktem opřenou o okýnko si protíral oči. Dýchal zrychleně, nevěděl, jak má zareagovat na kamarádovo předešlé jednání.

„Ty jeden idiote!!“ zařval na něj a praštil rukou do volantu, „musel si toho chlapa zabít?“ Kolega si v pohodě popíjel Red Bull, podíval se na něj klidným pohledem a trochu se zasmál, „kur*a, vždyť šlo jenom o potraviny! Vzali jsme si cestovku plnou žřádla a pár drobných. Proč si ho zabil?!!“ Řval ještě hlasitěji, „nebyla to banka, ty kreténe!“

„Měl zajímavou hlavu,“ odpověděl kolega. Stále v klidu.

„No a?!“

„Lákalo mě střelit do ní,“

„To snad není možné. A tobě je to úplně jedno že? Zabil si člověka sakra! A jenom proto, že se ti líbila jeho hlava? Taky můžu říct, že máš zajímavou prdel…mám ti ji prostřelit?“

„Je to docela divné, ale prostě to semnou nic nedělá, chápeš? Jakoby mi něco říkalo, že to bylo správné.

Nikdy jsem nikoho nezabil a už bych to ani neudělal, i když jsem gangster, co vykrádá banky, benzinky a tak. Ale u tohoto chlapa to bylo prostě jiné."



V malém, jednopokojovém bytě si hrály čtyři malé děti. Jejich starší sestra v kuchyni připravovala večeři. Bylo jí kolem patnácti let. Sotva přišla ze školy, musela se postarat o několik sourozenců, navíc teď to bylo ještě horší, když jejich máma byla v nemocnici. Otevřely se dveře a ze školy přišel její poslední sourozenec. Hned se rozběhla do chodby, a když ho uviděla, ulevilo se jí.

„Ahoj,“ řekl desetiletý chlapec.

„Sakra, kde jsi tak dlouho?“ zvýšila na bráchu hlas.

„Chvíli jsem zůstal s klukama venku. Neboj, měl jsem to…“ přerušilo ho zaklepání. Oba ztichli a vyděšeně hleděli na dveře.

„Dělej, vyzuj se,“ řekla mu potichu, co nejvíc to šlo. Klepání se ozvalo znovu, „běž do pokoje.“ když odběhl, otevřela.

„Dobrý den, policie České republiky. Je doma vaše matka?“ ,Policie? Co tady chce policie?´

„Ne, ta je v nemocnici,“ Oznámili jí zprávu, že jejich otec byl zastřelen v práci při přepadení. Ke dveřím přišli i ostatní sourozenci. Před dvěma policisty najednou stálo šest dětí. Šest dětí, kterým museli říct, že jejich táta byl zastřelen z naprosto neznámých důvodů. Jen proto, že se někomu chtělo.

Vyřídili zprávu a odešli. Konec. ,Co teď? Otec mrtvý, matka v nemocnici…´ Byla jako v transu. ,To nemůže být pravda.´ Za pocit, který z toho měla, byla na sebe naštvaná. ,Ne, to je špatně, tohle nesmím cítit.´

Desetiletý brácha se rozběhl na chodbu za odcházejícími policisty.

„Počkejte!“ zakřičel na ně. Otočili se. Nejdřív na ně chvíli hleděl a pak se zeptal: „Najdete někdy toho, kdo to udělal?“ Snažili se, aby neřekli něco špatně, něco, čím by tomu klukovi mohli ještě víc ublížit. ,Nemůžu mu říct, že dopadení těch parchantů bude zázrak. Co ti mám říct, chlapče? Lhát ti?´ Nechtěl mu lhát.

„Víš, ne vždycky se povede pachatele dopadnout, ale budeme se snažit, abychom toho, kdo to udělal, dostali co nejdřív,“

„Doufám, že ho nikdy nenajdete,“ řekl potichu. Měl slzy v očích, ale snažil se to v sobě dusit. Tahle odpověď je rozhodila.

„Jak to myslíš?“ zeptal se ten druhý.

„Jediný důvod, proč bych chtěl, abyste ho chytli, je ten, že mu chci poděkovat,“ odpověděl. Prožíval to stejné, co jeho sestra. Pocit radosti a úlevy, „nebyl to můj otec, byl to hajzl. Proč myslíte, že je máma v nemocnici?“