Nath - Kapitola XV.

„Tak můžeš už konečně něco říct? To ticho je hrozný…“ trošku zvedl hlas, nervozita každou vteřinou vzrůstala.
„Já…“ zakoktal jsem se hned po prvním slově. Nathan zvedl jedno obočí, „fakt to chceš slyšet?!“
„Jo!“
Nadechl jsem se.
„Fajn… když si myslíš, že to něčemu pomůže. Už tě neberu jako kamaráda…“ ucukl pohledem. „Beru tě jako něco víc… Já… tě mám rád, Nathe…“
Pohlédl zase na mě.
„Teď něco řekni ty!“ chtěl jsem, aby prolomil to mlčení, aby se vyjádřil. Já už neměl, co víc říct.
Nathan přistoupil až k posteli, kde jsem ležel, a přisedl si ke mně.
„Myslíš to vážně?“ zněl dost nejistě.
Sklopil jsem oči a prohlížel si vzor na přikrývce.
Nathan mlčel.
Přemýšlel jsem, co říct. Měl bych něco říct. Ale všechno mi v tu chvíli přišlo tak banální, stupidní. Nechal jsem tu chvíli tichu.
Čekal jsem, co se bude dít. Byl jsem stále stejně nervózní, jestli ne ještě víc.
Najednou jsem ucítil Nathanovu dlaň na svém rameni.
Opatrně jsem se na něj podíval. Zahleděl jsem se do jeho modrých, pronikavých očí.
„Já tě mám taky rád, Lane…“ zašeptal a pomalu se ke mně přiblížil.
Co se dělo potom, jsem si neodvážil představit ani ve snu.
Naše rty se spojily a setrvávaly v tak těsném sepjetí takovou dobu, že se až zdálo nemožné, že by ten okamžik někdy skončil.
Cítil jsem Nathův dech na svém těle, jak pořád ještě nervózně vydechuje. Snažil jsem se ho uklidnit pár doteky, objal jsem ho.
Zase jsme se pevně semkly rty.
Jeho ruce putovaly po mé kůži úplně všude, prstem jednotlivě obkroužily snad každý sval na mé paži, hrudi…
Smyslné doteky, hlazení, to všechno naplnilo dnešní den, dokud jsme oba dva neusnuli v jedné posteli v jednom bytě.



Ráno jsem se probudil sám od sebe. Nathan už byl vzhůru a pozoroval mě svýma blyštivýma očima. Jakmile jsem spatřil jeho úsměv, na všechno jsem se rozpomněl a na mé tváři se rozlil spokojený úsměv.
Zase jsem si uvědomil, že přesně po tomhle jsem vždycky toužil. Po společném ránu s nejbližším člověkem.
„Ahoj, ospalče.“ Pozdravil mě.
„Dobrý ráno,“ mrkl jsem na něj. „Nemáš hlad?“
„Jako vlk, včera jsem nic nejedl.“ Trošku se na mě zašklebil. Cítil jsem, jak ve tváři červenám. Ani já jsem nic nejedl, nikdo z nás včera neměl na jídlo ani pomyšlení.
„Promiň,“ zasmál jsem se. „Hned pro něco skočím. Nebo – nezajdeme do kavárny?“ navrhl jsem.
„Heh,“ vydechl Nathan. „To není dobrej nápad.“
„Proč?“ nechápal jsem.
„Číšník, servírka…“ stačila dvě slova.
„No jo,“ praštil jsem se do čela. „Myslím, že tam už nebudeme moc nikdy vejít.“
„No, to asi ne!“ odsouhlasil se smíchem.
„Ale co budeš dělat s tím číšníkem?“ zeptal jsem se.
„Coby, skončím to. Nikdo z nás to nebral vážně, šlo jen o neškodnou schůzku, odreagování.“
Zakýval jsem hlavou. Zatím to vypadá všechno až moc jednoduše.
„A co ta servírka?“ zeptal se na oplátku Nath.
„S tou jsem to skončil ještě ten večer, co jsme se viděli v kině.“
„Aha… Ale stejně mi vysvětli, jak můžeš spát s obojím pohlavím?“
„No,“ zasmál jsem se. „Nevím, mně to nevadí. Nevadí mi ani jedno, ani druhé…“ podíval jsem se na něj. Tvářil se trošku nejistě. „Ale rád mám tebe.“ Snažil jsem se to zachránit a políbil jsem jej na tvář. Pohladil mě po tváři.
V tom nám oběma neskutečně zakručelo v břiše. Rozesmáli jsme se. Dokonalé načasování.
„Tak co? Vyrazíme na snídani?“ navrhl jsem.
„Hm, myslím, že co se týče porcí, zvládnu snídani i s obědem najednou!“

Tak tahle snídaně mě stála víc než oběd v nějaké luxusní restauraci. Já měl dost už po návštěvě restaurace, kde jsme si oba dali snídaňové menu. Co se týče Nathana, ten cestou domů stačil vymést ještě supermarket, cukrárnu a malé pekařství.
Divil jsem se, kam všechno to jídlo dává. Vysoký a trošku urostlejší je, ale že by měl čtyři žaludky, to se mi nezdá.
„Doufám, že už máš dost!“ zasmál jsem se, když do sebe nasoukal poslední rohlík s čokoládou.
„No.. dal bych si ještě – „ podíval se na mě. „Dělám si srandu!“ vyprskl smíchy, když viděl můj zruinovaný výraz.
„Ty musíš mít metabolismus jak superman…“ uznal jsem a prohlédl si ho od hlavy až k patě.
Tenhle pohled stál za všechno.
‚Tohle je teď moje…‘ pomyslel jsem si, šťastný jako nikdy.
Nath byl člověk, který o sebe pečoval.
Někteří by ho označili za „šampónka“ nebo trošku diplomatičtěji za metrosexuála.
Ale tyhle názory byly přehnané. Staral se o sebe tak akorát.
Udržoval se v kondici, postavu měl skvělou, troška gelu do vlasů a sladěné oblečení.
Nepotrpěl si na žádné ty serepetičky na obličej apod.
„No, ale pár výhod to má.“ Usmál se na mě spiklenecky.
„Ale nevýhody taky, další společná snídaně mě přivede na mizinu…“ postěžoval jsem si. Nathan mi to oplatil dalším výbuchem smíchu.
Byl jsem šťastný jako nikdy. Přišel ke mně, vzal mě kolem pasu a dál jsme šli jako jeden, dokud jsme nedorazili ke mně domů.
„Půjdeš dál?“ zeptal jsem se s nadějí v očích.
„No, napadlo mě, že bych šel sdělit Danielovi, že už se nebudeme scházet…“
„To je ten číšník, že?“
„Jo,“
„Tak fajn, ale večer přijď ke mně, jo?“ už jsem si plánoval bezchybný večer – jen já a on.
„A rozestel mi - teda klidně nám - tvou postel!“ opět na mě mrknul a odešel.
Odemkl jsem dveře a vstoupil dovnitř.
Okamžitě jsem začal plánovat dnešní večer. Chtěl jsem Natha nějak překvapit.
Že bych uvařil večeři?
Ne, myslím, že po dnešní snídani ani moc hlad mít nebude. Ale něco Malého bych přece jen přichystat mohl.
Potom bychom se mohli podívat na nějaký film. Vyberu něco, co jej bude bavit. Nějakou romantiku. Bude to možná znít zvláštně, ale dnes mám dokonce i já náladu zhlédnout nějaký slaďák.
A potom už se to nějak vyvine.
Zbývá domyslet detaily.
Osobně si na to moc nepotrpím, ale vím, že Nath to má rád.
Nějakou malou večeři doladím svíčkami, tlumeným světlem, možná tichou hudbou. Pro koukání na film mu speciálně rozestelu svou postel, třeba ji i posypu růžovými květy.
A ty svíčky zapálím i k filmu.
Mohl bych k tomu koupit i nějaké sladší víno. To mu taky udělá radost.
Vyrazím na nákup všeho potřebného a pak si už jen budeme užívat skvělý večer.
A třeba mu koupím nějaký malý dáreček.