So let's say...

Uvítat Tě s pozdravem nebo se otočit a odejít? Zvažování této otázky se snažilo zaměstnávat mou mysl a poměrně neúspěšně odpoutat pozornost od nervozitou sevřených orgánů. Tento pocit jsem znala zcela důvěrně. Objevoval se téměř vždy, když jsem v posledních pár týdnech vyšla ze dveří svého bytu, a velmi úspěšně každým dnem sílil. Paranoia nebo zoufalství s bláznovstvím dohromady? Možná by se tento stav dal nazvat také čistým očekáváním toho, že jednoho dne se sny stanou skutečností. Tento fakt mě ovšem vůbec neuklidňoval. I přesto se po čase z častého rozhlížení se kolem sebe stala spíše automatická činnost, která by se nejspíš někomu mohla jevit jako tik. Naštěstí se mnou nikdo netrávil tolik času, aby něco takového mohl postřehnout. A pokud si toho snad někdo všiml, zapomněl se mi zmínit, popřípadě utrousit provokující poznámku. Dnešek se však zdá být něčím jiný než předchozí dny. Jako by i něco ve vzduchu bylo jinak. Jako by i slunce mělo jiný výraz a jeho paprsky dotvářely okolní obraz jinak než obvykle. Nebo opravdu jsem opravdu jen na pokraji šílenství a dávám věcem jiný význam, než jaký jim náleží? Ale hlas mého srdce se zdá být příliš přesvědčivý na to, aby všechno bylo pouhým výplodem mé kreativní fantazie. Všechno by mělo zcela jinou váhu, kdyby naše první setkání již proběhlo a Ty by ses vyskytoval v mém životě jako jeho běžná součást. Vše má jeden háček. Ty tu momentálně fyzicky nejsi, přestože Tvůj hlas se zdá být až příliš reálný a Tvá vůně, neustále se vyskytující kolem mě, mě většinou omámí na pár minut dopředu…
Až teď se pozastavuji nad tím, zda se opravdu posledních pár minut točí můj rozsáhlý monolog pouze kolem jedné osoby nebo je v něm obsažen ještě někdo. Asi by bylo načase si přiznat, že se již nějakou dobu pokouším ignorovat myšlenky na jednoho mladého muže, který se vynořil z minulosti ještě nečekanějším způsobem než kdokoliv před ním. Možná to nebyl tak nečekaný způsob, možná mě jen jeho existence překvapila víc než jakékoliv jiné zjištění. Možná jen z toho důvodu, že jsem se snažila zapomenout. Proč vlastně? Těžko říct, nejspíš čistá sobeckost a pud sebezáchovy s trochu nesmyslným podtextem. Ale bylo by naivní myslet si, že se před někým takovým můžu schovat. Jak se říká, problémy nás vždy doženou. A pokud jde o problémy začínající na písmeno M (muži), pak to platí nejspíš stonásobně. Takže je asi načase říct mu ahoj. A přivítat ho s trochu milejším přístupem než je ignorace. Proč se toho bát? Stačí jen pozdravit a přestat si lhát. Některé věci se s příchodem jiných nemění. Ne všechno musí být jinak s příchodem něčeho nového. I když to říkám, nejsem o tom absolutně přesvědčena. Ale nicneděláním člověk nic nezjistí...

So let’s say… Hi… Jerry… Welcome back, my dear Angel.
(Takže nezbývá než říct… Ahoj… Jerry… Vítej zpět, můj drahý Anděli.)