Bez názvu

Zastavila se před žlutou oprýskanou branou a vzhlédla vzhůru. Na zelenavé plechové stříšce, která pokrývala zdivo oblouku, seděl holub. Díval se přímo na ni a připadal jí jako nějaký vrátný, který si kontroluje návštěvníky. Jak šla dál, pořád ji pozoroval a když prošla branou, pomalým krokem přešel po plechu na druhou stranu, aby ji mohl dál sledovat. Věděla to aniž by se musela otočit. Slyšela jeho drápy. Dál o něm ale nepřemýšlela.
Za branou se dala doprava, podél vysoké žluté zdi. Nedívala se kolem sebe, ten pohled ji nikdy nebyl příjemný. Nešla pomalu, ale ani rychle. Listy spadané ze stromů v sychravém podzimním počasí, poletovaly pod jejíma nohama, jak procházela po ušlapané písčité cestě. Když došla k pomníčku padlých vojáků, automaticky zahnula doleva, až došla na malé rozcestí. Zastavila se. Zvedla hlavu a kousek před sebou uviděla kámen, ke kterému mířila. Nejen dnes, ale celý předchozí rok. Přepadl ji obrovský pocit křivdy, zapomnění, samoty. Co nejpomaleji přistoupila k náhrobku, snad jako by nechtěla, aby byla prozrazena její přítomnost. S hlavou sklopenou se dívala na kamennou desku na zemi. Byla zaprášená a leželo na ní spoustu listí. Tolik se podobala všem ostatním. Byla tam mezi nimi jako jedna z nich, ničím výjimečná, stejně špinavá. Stejně zapomenutá. Zvedla hlavu a přečetla si zlatý nápis, který četla už tolikrát. Stejně si ho nikdy nezapamatovala. Citát, který někdo vybral, protože se mu zdál vhodný pro toto místo. Ale jeho nositelů se už nikdo neptal, jestli s ním souhlasí. Přemýšlela, co vlastně ten nápis vyjadřuje. Zármutek? Bolest pozůstalých? Nebo je to jen fráze, vybraná ze seznamu jiných, podobných frází? Nevěděla, ale přišlo jí zbytečné, aby tam byl, ačkoliv se to může zdát jako jediná věc, která o lidech tam něco poví lidem, kteří je neznali. Jí by ale stačila jen prostá věc – jméno. Kdo může popsat člověka se vším dobrým a špatným, co k němu patří, jedním jediným citátem? Klekla si k mramoru a rukou v rukavici odhrnula listí a trochu prachu. Rozhlédla se kolem. Nic co by ji zaujalo. O pár hrobů dál dohořívala svíčka. Ona žádnou nekoupila, záměrně. Neměla ani květinu ani věnec, přišla s prázdnou. Sundala si rukavici a položila dlaň na studený kámen. Proč to vlastně udělala? Ty tři, jejichž domovy se teď tlačily pod touto jednou deskou nikdy neviděla. Snad znala pár historek a vzpomínek od prarodičů, ale nijak určitě si ani ty nepamatovala. Přesto cítila něco jako spříznění. Připadalo jí hloupé hladit ten kus mramoru, ale nějak nemohla odtáhnout ruku. Civěla doprostřed nic neříkajícího nápisu a z hlavy jako by jí vymizelo všechno ostatní, co sem teď nepatřilo. Problémy jejího života jako by zapadly někam hluboko. Na obnažený krk jí začaly padat sněhové vločky. První sníh téhle zimy. Klečela ztuhlá na prochladlé zemi a nevěděla, co proč tam vlastně přišla. Proč ona jediná, z celé rodiny jen ona, přišla za lidmi, o kterých skoro nic nevěděla? Proč měla najednou pocit, že právě tady jsou lidé, kteří ji milují, když tam žádní nejsou? A hlavně, proč se jí právě skoulela slza na mrtvý prach, kámen a kovovou nádobu pod nimi? Kdyby jí, když byla malá, ukázali jiný hrob a řekli, že to jsou její příbuzní, měla by teď stejný pocit? Pochopila. Proto přišla.
Vstala, otřela si slzy, natáhla svou rukavici a rychlým krokem se vydala k východu. Tolik jmen, tolik osudů, tolik zapomenutého. Jenom chátrající sklad, nic víc. Spěšně vyšla ven, za zdi. Holub na bráně už neseděl, a přesto ho tam pořád viděla.