Moderní Popelka

Stála na okraji schodů a tiše plakala do dlaní. Vlasy jí laskal studený deštík a lehký vánek jí pohupoval cárem oblečení, který na ní zplihle visel. Vypadala více děsivě, než aby budila lítost. Nebyl ani nikdo, kdo by ji litoval. Ponurou atmosféru scenérie dokresloval starý dům s loupající se omítkou, hledící jí na záda. Vypadal, že zde stojí již po staletí. Stará okna visela na pantech jen z dobré vůle, jako by je tížila v nich se odrážející dešťová mračna táhnoucí oblohou někam do dálek. Za sebou nechávala je kapky, které tančily po betonovém předměstí malého městečka.
Stála a hleděla na domy. Připadaly jí podivně pokřivené. Stejně jako stíny postav kolem. Míhaly se po skupinkách, nebo osamoceně. Bez určitého cíle, nebo směru. Bloudily. Bloudily, jako její vzpomínky.
Hlavou jí běhaly jako splašené stádo. Skákaly jedna přes druhou, neschopny se uspořádat. A ani ona je neuměla roztřídit. Jen ta jedna stála nad všemi ostatními.
Slzy tekly už jen z povinnosti a ona se zase ve své mysli vrátila zpět. Stejně jako minule a předminule. Stejně, jako se bude vracet i v budoucnu. K onomu osudnému večeru.
Ano, tehdy ztratila vše, na čem jí záleželo. A přitom jen chtěla poznat, co znamená to slovo. Jak vlastně znělo.. Už si nepamatuje. Snad láska? Neví. Zapomněla, co jsou city. Ví jen, co je bolest s trýzní, a že skončila zemi Stínu, ze které není úniku.
Tenkrát běžela od něj. Věděla, že doma čekají oni a vědí, že odešla, i když nesměla. Ale ta touha. Touha po něčem neurčitém. A oni čekali. Tehdy se to stalo. Byla již téměř u své ulice. Poslední přeběhnutí silnice a pak ke svým dveřím. Jeden krok. Ten jeden prokletý krok. Změnil vše.
Potom již jen ležela. Hleděla na hvězdy nad sebou a ony jako by na ní shlížely s lítostí. S lítostí stejně ponurou, jako byl jejich svit. Naslouchala hukotu motoru auta, které se náhle objevilo a vzalo jí vše. Ten motor jí hrál její poslední píseň.
Vedle hlavy jí ležela její vyzutá bota. A ona si uvědomila tu smutnou ironii. Popelka při útěku od svého prince našla štěstí, když ztratila střevíček. Ona ztratila „střevíček“ a našla smrt při útěku od toho svého „prince“. Stala se moderní Popelkou v zemi nikoho. V zemi, kde neplatí čas a vládcem je postava v kápi s kosou místo žezla.