Změna je život...

Můj život se změnil! Ani nevím, jestli se radovat či truchlit…
„Crrr, crrr,“nepřetržitě vydává ten hnusný zvuk, telefon. NÁŠ telefon. Už náš…Konečně zmlkl. Zvednu se z postele a hlasitě vzdychnu. Fajn, už nepiju! Došourám se do kuchyně. No, spíše kuchyňky. Svou velikostí mi připomíná záchod v domě rodičů. Vpasíruju se mezi skříňky. Natáhnu se pro kafe. ZBYTEČNĚ! Zase došlo. Nakouknu do lednice. Jogurt -prošlý, salám- lehce zapáchá, sýr- plesnivý. Takže žádný povzbuzovák nebude.
Namířím si to do koupelny (tam se můžu i protáhnout). Skočím do sprchy, nechám proudit vodu a ….Crrr, crrr…„To si děláš srandu!“ řeknu naštvaně, vylezu ze sprchy a zamotám se do osušky….Crrr, crrr… „Už jdu!“řeknu nevrle a mířím k telefonu. Než tam ale dojdu, zmlkne.
Stojím před skříní. Sukni nebo kalhoty? Co si vzít na pracovní pohovor? Vyhraje klasika. Bílá halenka, černá sukně a černé sáčko. Něco naházím do kabelky a vklouznu do lodiček…. Crrr, crrr… „Nemám čas!“ odpovím, na nic nemohoucí, telefon.
Ať se snažím sebevíc, v lodičkách autobus nedoběhnu. Člověk, sedící na zadním sedadle, jen pokrčí rameny a usměje se. Z mých úst vyletí pár nadávek. Můj úkol zní: DOTRMÁCET SE PŘES CELÉ MĚSTO ZA PŮL HODINY. Musím si přiznat, že tohle nedokážu- nejsem superžena.
Svůj úkol splním za více jak hodinu. Stojím před vysokou, skleněnou budovou. „Dobrý den. Přišla jsem na pracovní pohovor k panu Orlíkovi,“ oznámím mladičké slečně za recepcí. „Páté patro, potom doprava a poslední dveře,“ řekne s úsměvem a sjede mě pohledem. Fajn, ve výstřihu toho nemám tolik jako ona. Vlastně ve srovnání s ní nemám v tom výstřihu vůbec nic! Vstoupím do obrovského výtahu a zmáčknu pětku. Ihned, jak se zavřou dveře, padne na mě zase klaustrofobie. Uklidňuju se a mám zavřené oči. Děkuji Bohu, když se otevřou dveře výtahu a já vyjdu živá.
Zaklepu lehce na dveře a otevřu je. Přivítá mě velký stůl s hromadami papírů na něm. „Oh, dobrý den. Přišla jste na pohovor?“ objeví se postarší pán ve dveřích. „Ehm…ano,“ odpovím. „Tak pojďte, už jsem na vás čekal,“ řekne s úsměvem a sjede mě i on pohledem.
„Tak…“ podívá se do papírů. „…slečno Nováková. Zaujala mě vaše žádost o tuto práci. Proč, někdo jako vy, s takovým vzděláním, chce místo kancelářské krysy?“ zeptá se s úsměvem a očima neopustí můj dekolt. „Nikoho jsem nezaujala,“ odpovídám nezáživně. „To se opravdu divím. Vždyť o vás se všichni musí bít!“ řekne a sedne si vedle mě. „Mohli bychom se bavit o nabízené práci a ne o mně, pane Orlíku?“ Pan Orlík mi připomínal buldoka. Malého, tlustého a slintající ho po své kořisti.
Zase jsem vlezla do železného hrobu a jela do přízemí. Cestou jsem děkovala, že nedostanu tuhle práci. Aspoň si nebudu muset zvykat na jízdu tímhle smrtícím monstrem. Cestou domů jsem se zastavila nakoupit v jednom pochybném obchodě.
S klíčem v zámku se za mými zády ozve ten nepříjemný hlas. „Paní Nováková!“ okřikne mě krčící se důchodkyně. „SLEČNA!“ opravím ji. Jako vždy. „Když už se musíte vracet tak pozdě, tak laskavě, dodržujte noční klid! Tady normální lidé spí,“ křičí na mě. „Děkuji za připomenutí, PANÍ LEVOVÁ a taky děkuji za oprskání, už se aspoň nemusím sprchovat. A jestli jde o ten noční klid, tak řekněte svému synovi, aby ztlumil to porno!“ reaguju otráveně a bouchnu ji dveřmi před nosem.
Ten nádherný pocit, když má noha opustí lodičku. Uklidím skromný nákup (tělocvik zadarmo!). Potom zamířím do ložnice. Pootevřu okno a svléknu svoje oblečení. Když se, jako obvykle, prohlížím v zrcadle jen ve spodním prádle, uslyším bouchnutí dveří. Přijde do ložnice. „Ahoj,“ pozdraví mě Petr a prohlídne si mě. „Nové prádlo, viď?“ zeptá se a přiblíží se ke mně. „Jo. Líbí?“ zeptám se provokativně. Chytne mě za pas a něžně políbí. Jeho rty se přesunou na moji šíji. Rukou mě hladí u lemu kalhotek. „Beru to jako ano,“ řeknu s úsměvem a nechávám se pohltit jeho doteky. Za chvíli mě povalí na postel a pokračuje. Jeho ústa se přesunou níž. Teď se soustředí na dekolt. Postupně se zaměří na břicho i nohy. Dlouho netrvalo a byl připraven a …Crrr, crrr… „Už bych to asi měla vzít. Dneska je to asi po dvacáté,“ řeknu a jdu k telefonu. „Prosím, Nováková… prosím?... ano, jistě…“ podívám se směrem k ležícímu Petrovi. „Petře, to je pro tebe.“ Petr se zvedne se zabručením. „Ano?...cože?!... ne!... kdy?... dobře!...budeme tam…“ odpoví smutně a zavěsí. Podívám se na něho. „Máti umřela,“ odpoví sklesle a já vím, že dneska už pokračovat nebudeme. V rychlosti se do něčeho obleču.
Oblékám si černé šaty, nazouvám si černé boty a beru si černý kabátek. Sedáme do auta a míříme ke hřbitovu. Pohřeb Petrovy máti ho hodně zasáhlo. Sedí v první řádě. Já jsem odmítla a stoupla jsem si někam dozadu do davu. Po smutečním obřadu jsme byli oba dva pozváni na večeři. Jenom blízcí příbuzní. Popravdě, moc se mi tam nechtělo.
„Zdědil jsem pět miliónu!“ řve Petr radostnou novinu do světa. „Hmm…,“ řeknu otráveně a dál hledám cár papíru s mým životopisem. Nepřekvapuje mě to. Jeho rodina byla vždycky bohatá. Asi bych se měla radovat, ale… „Budu moc koupit větší byt! Koupím ti všechno, co budeš chtít,“ oznamuje mi a pořád hledí do papíru, co mu ráno předala pošťačka. „Fajn, vážně… už ho mám!“ říkám jako vítěz a v ruce držím pokrčený papír. „Ty nemáš radost?“ ptá se Petr. „Jo, mám. A jakou!“ odpovídám ironicky. On si však mého tónu nevšimne.
Přesně za měsíc od tohoto rozhovoru, stojím uprostřed velkého bytu, s balkónem, v sedmém patře. V domě sice výtah je, ale nevypadá nějak stabilně. Vlastně jako všechny. Čtyři místnosti a z toho máme zaplněné pouze dvě. Je to nezvyk přijít do kuchyně a moc rozpažit ruce. Petr náš (teda spíš, MŮJ!) starý byt někomu prodal za pár šlupů a ani nemrkl, když jsme naposledy odcházeli. Za to já ne. Už od malička jsem vychovávaná skromně a tohle mi rozhodně neprospívá.
Uběhlo pět měsíců a velký byt už je skoro jen můj. Petr chodí domů pozdě, jestli teda vůbec. Jeho konto se viditelně tenčí a tenčí. Každým dnem. Každý den přemýšlím, kam tak ohromnou částku může investovat…
„Kde jsi byl?!“ ptám se ospale a kouknu na hodiny. Ty právě ukazují něco kolem druhé ráno. „V práci…“ odpoví a podívá se mi do očí. „Jo? Tvoje práce se poslední dobou přesunula do hospody ne?!“ Neodpoví, jen mě odstrčí stranou a rozvalí se na postel. „Nebuď jako moje matka! Ty jsi moje kurva!“ řekne hlasitě a stáhne mě na postel. „Petře, pusť mě!“ Ještě víc mi stiskne ruce. „Nech mě!“ bráním se a kopu kolem sebe. „Jsi má kurva! Zaplatím ti! Kolik budeš chtít!“ řve a násilně ze mě strhává košilku. „Nechci nic! Pusť mě!“ pořád se bráním. Jeho ruka už klouže po mém stehně a má namířeno ke klínu. Druhou mi pořád drtí zápěstí. Jedním tahem mi strhne krajkové kalhotky. „Petře, hned mě pusť! Už to…“ Pusu mi zacpe něčím neidentifikovatelným. Šikovně si rozepíná poklopec a vytahuje svého…. Prudce roztáhne mé nohy a už si to hezky pracuje do pravidelného rytmu. O šílené bolesti a chuti zvracet nemluvím. Po pár minutách se svalí vedle mě a usne. S brekem utíkám do koupelny.
„Ahoj puso,“ políbí mě Petr, jako by se včera, teda dneska ráno, nic nestalo. Odtáhnu se od něho. „Včera si byla úžasná!“ řekne uznale. Cítím v krku ten velký knedlík. Cítím, že nemám daleko k pláči. Pod nos mu strčím svoje zápěstí, které do poslední chvíle držel. Do rána se na něm vytvořila dost viditelná červená rýha, která nesnesitelně bolela. Prohlídne si ruku a podívá se na mě psíma očima. „To jsem udělal já???“ „ANO!“ vykřiknu a otočím se k němu zády, aby neviděl slzy, které se mi prohánějí po obličeji. „Já… já nechtěl…“ řekne potichu a ocitne se za mými zády. „Popravdě… kde si celé dny poslední půlrok?“ zeptám se a utírám si slzy hřbetem ruky. „V práci?“ odpoví už zase svým typickým tónem. „Lžeš! Bože, Petře, kam chodíš každý večer?!“ Neodpovídá. „Za děvkama, že jo!!!“ nevydržím to. „JO!“ zařve a otočí se na mě. Vodopád slz na sebe dlouho čekat nenechá. „Pro…proč?!“ zeptám se a nabírám kyslík. „Můžu si vybrat jakoukoliv! Bude se mnou dělat cokoliv! Vždy něco jiného! A jenom kvůli penězům!“ odpoví a odejde.
Po několika hodinách hledám kufr a balím. Pořád brečím jako malé děcko. Do kufru házím věci bez jakéhokoliv pořádku. Proletím koupelnu i kuchyň a už zavírám černý kufr. Zamykám dveře a klíče hodím Petrovi do schránky. Zadívám se na schránku. Tyčí se na ní jména Petr Novák a Saskii Nováková. Několikrát jsem musela vysvětlovat, že je to pouze shoda jmen a že nejsme svoji. Své jméno ze schránky okamžitě strhávám a papírek odhazuji stranou. S brekem vycházím z toho odporného domu, kde to všechno začalo…
„Dobrý den, máte volný pokoj pro jednu osobu?“ ptám se v hotelu. „Ano, máme. Na kolik nocí?“ „Sama nevím,“ odpovídám a polykám tu strašnou chuť se zase rozbrečet. „Tak mi to dejte na tři…zatím.“
Nikdy jsem neměla v lásce hotely. Ale teď nemám kam jít, práci taky nemám, rodinu mám na druhé straně republiky. S brekem dopadnu na postel a po chvíli usnu. Vzbudí mě až nepřetržité zvonění mobilu. Volá Petr. „Chcípni!“ vyletí mi z úst a odejdu z pokoje.
Zakotvím v nedalekém baru. Sednu si k pultu. „Vodku!“ řeknu barmanovi za pultem a čekám na skleničku průhledné tekutiny, která by mi měla pomoct. Hodím to do sebe a nepoznám rozdíl. „Další…“ řeknu barmanovi. Nevím, kolik jsme za ten večer od sebe nalila těch skleniček, ale asi dost.
Ráno jsem se vzbudila vedle toho pěknýho barmana. Oblečená, POZOR! „Ehm… bože!“ zděsím se. „V pořádku. Nic mezi náma nebylo!“ upozorní mě ihned barman. „To je fajn… Jsem Saskii,“ představím se. „Já vím,“ řekne s úsměvem barman. „Já jsem Tomáš, i když už jsem se představoval včera,“ řekne a zvedne se z postele. Nádhernému tělu nešlo odolat! „A proč tu vlastně jsem?“ zeptám se s nevinným úsměvem.
V jedenáct hodin jsem se se svou opicí dostavila na pracovní pohovor. Kupodivu jsem práci dostala. Byla skvěle placená, nehrozila jízda výtahem a příjemný šéf = žádný nadržený úchyl! Večer jsem zamířila opět do toho baru. „Tak...co jsem dlužná, Tomáši?“ zeptám se s úsměvem a vytahuji peněženku. „Nic,“ odpoví spěšně a dál leští sklenici. „J to zaplatila už včera?“ zeptám se s údivem. „Jo…“ řekne a míří ke dveřím.
Život šel dál. Práce mě bavila, sblížila jsem se s Tomem a jako přítel příteli mi nabídl pomoc. Měla jsem kde bydlet. Můj život se zase vracel do normálu. Ale, člověk nemůže mít nikdy spokojený život. Petr si mě našel, jak jsem šla v osm z práce. Zastavil mě na ulici. Byl opilý, vypadal jako bezdomovec- neučesaný, roztrhané hadry a strašně smrděl. „Nemám peníze… ztratil jsem práci… ztratil jsem TEBE!“ Obešla jsem ho a pokračovala jsem v cestě. „Saskii! Chybíš mi!“ Zrychlila jsem. Nechtěla jsem se s ním bavit. Naštěstí zakopl a já mu mohla zmizet z očí.

Můj život skončil jednoduše a rychle… Pod koly auta, které řídil opilý Petr… a to se na mém prstě třpytil zásnubní prsten od Tomáše… teprve pár minut…