Možná jednou...

Snažím se psát. Snažím se přenést pocity na papír, respektive obrazovku svého počítače. Ale najednou, přestože je hlava plná a já cítím, že potřebuji vyprázdnit ta písmenka a obrazy vět vyskládané z nich, to prostě nejde... Setkali jste se již někdy s tichem, které křičí? Které je sice tiché, ale zároveň máte pocit, že vám z něj exploduje hlava? Není to příjemný pocit. Zvlášť, když se vám v tu chvíli začne svírat srdce a vy nevíte proč.

Nevím, odkud jsi přišel, ani kam jsi odešel. Vím jen to, že nechci vědět.

Pocity jsou zrádné, umí se proměňovat z minuty na minutu. Myslíte si, že je to v pořádku. Ale pak jen uslyšíte zabouchnutí dveří a najednou vám dojde, že některé věci jste si pouze úspěšně nějakou dobu nalhávali, ale teď už to prostě dál nejde. Už nedokážete svým vlastním lžím přiřknout ten status reálné pravdy. Všechna ta slova přicházející odněkud, všechna ta písmena zapsaná do řádků i mezi ně. Najednou se vám před očima leskne zcela jiný význam a vám se jen točí hlava, protože nedokážete v tu chvíli popadnout dech a číst. Možná ani nechcete číst. Možná ani nechcete vědět, jenže takové věci nás jednou všechny doženou a rozhodně nečekají na vyzvání.

Srdeční záchvěvy přichází a zase odeznívají stejně rychle, jako přišly.

Řádky jedné básně
vyjádřit bych chtěla
slova, která z mysli
dávno mi již odezněla.

Na moment vrátit
se tam, kde se závan
mé první lásky uchoval
a ještě jednou naposled
pročíst si ta písmena
v meziřádcích kouzel
nevyslovených vět.

Možná, že jednou,
když přijde správná chvíle
a vzpomínky se současností
na kafe si sednou,
to i udělám.

Možná jednou…