...když andělé pláčou...

Prochladlá, seděla na zápraží starého domu,
hleděla do dálky a letmý vánek si pohrával s jejími vlasy.
Po zimě přišlo jaro, všechno se probouzelo, jen ona pomalu umírala.
Slzy jí stékaly po tváři, věděla, že už ani čas nic nevrátí.
On odešel, srdce se mu zastavilo, oči se zavřely.
Nechal jí samotnou, zanechal jen stopu v srdci a vzpomínky v hlavě.
Viděla ho před sebou, stále tam tak postával, a hleděl na ní.
Plakal...
Noc střídá den a čas jde dál. Už nesedí na zápraží, už nepláče.
Nechtěla vidět jaké to je, když andělé pláčou.
Letmý vánek si pohrává s listy v korunách stromů a tiše šeptá jejich jména...