Okvětní lístky

„Na koho čekáš?“ zeptal se, když k ní přišel.
„Vyhlížím svého prince,“ odpověděla a on si ji přitáhl k sobě.
„A jak vypadá?“
„Má modré oči a...,“ odpověděla se zvláštním výrazem v očích. Zatímco ona se usmívala, on se zamračil, protože ten „princ“, o kterém mluvila, rozhodně nebyl on. Sám měl totiž oči hnědé a navíc nevypadala, že mluví o něm… Nevěděla proč to řekla, ale v okamžiku, kdy vyslovila ta slova, před sebou uviděla tvář muže. Možná ho chtěla trochu poškádlit, ale když spatřila ten obličej, zabolelo ji u srdce. Z obličeje se nakonec stala celá postava. Byl to tak reálný pohled, jako kdyby tento neznámý mladý muž stál přímo před ní. „Můj princ," pomyslela si a znovu se usmála. Pak byla donucena „vrátit se zpátky na zem“, když s ní její přítel lehce zatřásl...

Vzpomínky. Povzdechla si a otevřela oči. Ležela na koberci vedle okvětních lístků rozpadlého květu. Dávno vzdala pokládání si otázky typu - jak je možné, aby se okvětní plátky rozmístily po celé délce koberce, když se tam neměly jak dostat a nikdo kromě ní nebyl doma. Proč si klást hloupé otázky. Dokonce ji to ani neudivilo, když vešla do pokoje a uviděla to rozpadlé okvětí na koberci. Místo toho se jen usmála. Nebyl to jen normální úsměv. Byl to úsměv od srdce, úsměv nostalgie. Jediné, co ji v tu chvíli napadlo, bylo lehnout si vedle těch okvětních lístků a jemně přejíždět prstem po jednom z nich, přivonět k němu a pak jen zavřít oči. Z pozadí k ní doléhala slova písně Losing my religion, až ji nakonec donutila jim věnovat větší pozornost. V tu chvíli slyšela místo hudby vycházející z jejího mobilu, jak jí tu píseň někdo zpívá. Najednou ho viděla před sebou, jak tam stojí opřený o zeď a své hluboké modré oči upírá přímo na ni, jak se prochází po osvíceném městě, jak běží bosý po pláži…

„Losing my religion
Trying to keep up with you
And I don't know if I can do it
Oh no, I've said too much
I haven't said enough
I thought that I heard you laughing
I thought that I heard you sing
I think I thought I saw you try“

Zpívá jí o ztrácení své víry v jejich společnou pravdu… Jako by teď seděl na židly u stolu a pozoroval ji, ležící na zemi se zavřenýma očima, v rukou svírající ten jeden jediný okvětní plátek. Kdyby otevřela oči, byl by tam? Nebo to je jen sen?
Lhala mu…Lhala mu, když slíbila, že to budou jen oni, už navždy oni. Tolik by chtěla zapomenout na ten dávný sen, který se jí opět vybavil... A přesto je "její princ" tady. Byla si zcela jistá, že kdyby jen o kousek posunula svoji nohu, tak by se dotkla té jeho.
„Víš… já…,“ chtěla mu něco říct, ale nějak nevěděla, jak ze sebe vypravit ta slova.
„Já vím, chápu to…,“ slyšela jeho zašeptání. Bylo to ale to poslední, co chtěla v tu chvíli slyšet.
„Ne, nechápeš. Protože ani já tomu nerozumím. Nevím, proč to byl nakonec on. Když jsem ho pak znovu poprvé uviděla, něco ve mně jásalo, ale druhá část byla zklamaná,bolelo to. Ale možná už to začínám pomalu chápat. Možná zase začínám nacházet svou schopnost číst v meziřádcích. To jsi mě tehdy naučil Ty, víš o tom?“…

Vzpomínky. Povzdechla si a otevřela oči. Židle byla prázdná. Ale ona si byla jistá, že ještě než stačila otevřít oči, uslyšela zavrzání, jako když se někdo zvedá. Odešel, ale věděla, že to není poprvé ani naposled, co se objevil.

Tu noc si myslela, že neusne. Pronásledovaly ji otázky, na které si nechtěla odpovědět, i když nejspíš nebyl důvod se jich bát. Tentokrát prostě chtěla zůstat překvapena, nevědět, přestože některé věci jsou jisté. Ale její srdce cítilo, že brzy přijde čas odpovídání na dávno vyřčené a zapomenuté otázky. A mimoto také utvrzování se v těch, které již zodpovězeny byly. Nejdřív však musí přijít čas znovushledání. A pak…?