Něco slíbil

Pomněnkově modrý pohled stočený směrem neznámo kam z okna. V hrudi podivný tlak.
Prsty nervózně tančí po desce stolu. Ví to, moc dobře to ví, ale nemůže přestat.
Našpulí rty a nerozhodně zavrtí hlavou, pro změnu se zase dívajíc na ještě netknutou postel.
Nejraději by se stočila do kouta a nechala by pokojem rozezvučit uklidňující tóny klavíru doprovázené nevtíravým jemným ženským hlasem. Ale nemůže.
Proč?
To neví. Jako tolik jiných věcí…
Jako například to, proč je v pokoji úplně sama, když tomu tak nemělo být.
Ach, už si vzpomíná…
Zase byla nahrazena jako použité ponožky…
A přitom jí něco slíbil…