Ne vždy je láska věčná....

Koukal se na mě těma jeho krásnýma hnědýma očima...Ztrácela jsem se v těch očích....Byla to tmavá hnědá, ale překrásná....Bylo mi jasné , že ho možná objímám naposledy...Že se možná už nevrátí..Ne!!! Vrátí se..Živý a zdravý...Musí..Jinak to nepřežiju..
Odtrhl se od mého náručí...Znova se na mě podíval...Jeho ruka sahala mo mých vlasů...Vychutnávala jsem si to teplo jeho ruky..."Vždycky jsem miloval tvoje vlasy" , řekl a pořád je hladil...Začaly mi stékat slzy po tvářích..Všiml si toho.."Neplač...Rve mi to srdce...Vrátím se...Miluju Tě"....Mlčky jsem se na něj podívala...Kdybych promluvila, rozplakala bych se ještě víc..Ale i přesto z mých úst vyšlo "Miluju Tě.." Usmál se...Ach bože , ten jeho smích..Přijel autobus, který ho měl odvézt...Můj stist zesílil...Moje rozhodnutí bylo jasné - nikam ho nepustím...Jen se usmál a políbil mě na čelo..Nenáviděla jsem ho za to..Nenáviděla jsem ho protože se dal na vojenskou školu..A teď musí do války.....
"Pusť mě lásko..Je čas"...Dělá si srandu?..Jak ho mám pustit? Miluju ho...Miluju ho tak moc, že jeslti se mu něco stane , tak se zabiju taky..."NE!!!"...Doslova jsem to zařvala, takže to museli slyšet všichni jeho kamarádi....Na očích mu bylo jasně znát, že by taky rád zůstal..Semnou..Ale nešlo to..On musel..Věnoval mi jeden vášnivý polibek a já mu ho s velikou vervou oplácela...Už na něj volali z autobusu...Odthl se.."Napíšu ti..Slibuju...Miluju Tě..." , a odešel...Byla bych na zastávce stála asi hodně dlouho , kdyby pro mě nedošla moje kamarádka a neodvedla mě domů , do postele...
Dny ubíhaly strašně pomalu..A nebo mi to jen tak připadalo..Tomáš měl odjet na 6 měsíců...Tak strašně dlouhá doba....A jen při představě , že by se mu mělo něco stát mi z očí opět tekly slzy...Každičký den jsem čekala na dopis, který nepřicházel..Uběhl týden..Dva...Tři....Až konečně přišel...."Ahoj miláčku...Nevím za jak dlouho ti dopis přijde, řikali nám , že to může trvat až několik týdnů, tak doufám, že tobě přijde co nejdříve...Jsem v pořádku...Každý den na tebe myslím a ty jsi to , co mě tu drží při životě...Miluju tě...Tvůj Tomáš"...Dopisů tohoto typu chodilo mnoho a já byla za každý vděčná a trošku klidnější...Dopisy chodili 4 měsíce..Pak chodit přestali...Nepřišel ani jediný...Prostě nic..Říkala jsem si "Klid, to se jim to zase jenom někde seklo"....Ale nic nepřicházelo dál ,až do šestého měsíce...Vydala jsem se za jeho rodinou , jestli neví co se děje...Když mi jeho maminka otevřela dveře řekla "Ach děvče...Jsem ráda že jdeš"..."Už je Tomáš doma?" , už měl být doma, tak jsem se zeptala a doufala že odpoví ano......"Ne tak docela" odpověděla Tomášova maminka a vzala mě za ruku..."Pojď semnou děvenko.." Nechápala jsem a Tomášova maminka mě odvedla do nemocnice...A v té chvíli se mi zbořil snad celý svět...
Kousek od Tomáše bouchl granát...Tomáš byl uplně v pořádku, až na jednu věc..Skoro nic se nepamatoval..Pamatoval si na rodiče..Ale na mě ne..Nepamatoval si poslední dva roky...Z jeho úst už nikdy nevyšlo "Miluju tě" a už nikdy se na mě nepodíval těma jeho hnědýma očima....Nedokázal mě znova milovat...