prokletí mlhavého údolí

Kdysi, když ještě nikdo neznal jeho příběh, žil mladý chlapec jménem Victor a ten se chtěl jednoho dne stát mocným čarodějem. Nic se mu ale nedařilo a každý ho za to odsuzoval. Říkával si, proč musí být všichni tak zlý. Jednoho dne vám to všem oplatím. Tehdy, když byli slavnosti dušiček utekl z domu a vytratil se do lesů. Věděl, že v tomto období je vše kolem o hodně strašidělnější než obvykle.
Procházel se jimi, až došel úplně nakonec, kde nebylo nic. Ani stromy, tráva zde nerostla, jen uprostřed mýtiny stál hrob a okolo něj se linula mlha. Chlapec se nebál. Sebevědomě kráčel dál, ale jak se vzdálenost mezi jím a hrobem krátila, jakoby se mu najednou šlo o něco hůř. Když přišel až k hrobu byl úplně vysílený. Pot z něj tekl, jako by překonal několika kilometrovou vzdálenost. Najednou mlha ustoupila a z hrobu se vynořila tajemná postava.
,,Kdo jsi a proč se opvažuješ mne budit v tuto hodinu, vždyť je ještě den!" řekla ta postava a čekala, až jí Victor odpoví. Najednou jakoby ztratil hlas. Chtěl ze sebe vypravit něco jako "Omlouvám se, byla to náhoda", ale bylo pozdě. Uvědomil si, že nic takového jako temná postava neexistuje. Postava na něj pořád dorážela, aby něco řekl a on se místo toho pořád jen smál. nevěděl sám co to dělá, ale musel se smát. Myslel si zřejmě, že jsou to jen děti, kteří se ho snaží vystrašit. "Myslíte si, že Vám na to skočím? Vím, že jste to vy. Nikdy jste mne neměli rádi, proč si myslíte, že Vám na to skočím?" dopověděl ....
Postava se rozhněvala, že on,opovážlivec si myslí, že není skutečný. Na důkaz z něj vysála skoro všechnu energii a lehla si zpět do hrobu. Victor padl na hrob a usnul. Zdály se mu noční můry a viděl malé bílé světýlko. Chtěl jít za ním, ale někdo mu řekl nechoť. Poslechl. Probudil se. Všude kolem nebylo nic. Ležel v rakvi? Zřejmě ano, jelokož se nemohl hnout a nad ním i všude kolem bylo černo. Chtěl se dostat ven. Přál si, aby se zde neocitl. Zaslechl smích. Jakoby nepatřil nikomu. Začal znovu bušit do rakve a najednou se mu podařilo rozbít víko. ocitl se znovu u toho hrobu, jenže to nebyl ten hrob za kterým šel, ale byl to jeho hrob. Lekl se a co nejrychleji utíkal pryč. Málem by se mu to povedlo, kdyby se všude kolem neobjevila mlha.
,,Měl si mne poslechnout. Nemám rád takové jako jsi ty. Jsou to malý ničemové a proto stejně jako oni i ty nyní zemřeš!" Už věděl, že to nebyli ty děti, ale že je to skutečnost.
,,Můj pane, ušetři mne a já slibuji, že už mne tu nikdy neuvidíš. Opravdu." Na důkaz poslušnosti poklekl. On se zasmál. ,,Dobře tedy, můžeš jít, ale na jedno tě upozorňuji.Proklínám tě za tuto opovážlivost, budeš navždy nesmrtlný. Budeš mít chuť krve v ústech a nikdy nepřestaneš, dokud hlady neumřeš." vyhrožovala postava. Nedával tomu moc velký význam, ale utíkal pryč. Zpět do lesů a z lesů zpět domů. Matka už ho čekala,plna strachu, ale on se místo přivítání na ni vrhl a prokousl jí krční tepnu. Lapala po dechu ještě chvíli. Hrůzu v očích ,co se to jen stalo jejímu synovi, a z posledních sil řekla:,,Kdo jsi?" Jakmile se od ní odtrhl,viděl co způsobil. Nechtěl, aby to někdo viděl, tak pohřbil matku na zahradě. Při zakopávání těla si tiše říkal. Proklínám tě pane, i celé mlhavé údolí. Co si to semnou udělal? Proč jsem musel zabít zrovna svou matku?... Zalezl si do sklepa a tam dlouhou chvíli přemýšlel. Později dostal zase chuť na krev a vypravil se do města. Povraždil celý průvod lidí s maskami a sám se později chtěl zabít. Jenže, může se zabít upír? Nemůže. Zavřel se tedy do svého domu, zabednil okna i dveře a jako správný čaroděj si namíchal svědcenou vodu. Přes sklo v láhvi mu tekutina nic neudělala a tak si udělal kolem sebe kruh a v něm zůstal. Nemohl ven a byl rád, že pomalu a jistě umře hladem. Nechtěl být bestií a tak jak řekla postava v mlhavém údolí, kletba se naplnila.