Znovu nalezená - 19. kapitola

„Alice, kde sakra vězíš?“ křikla jsem ze dveří svého a Jasperova pokoje. Slíbila, že mi pomůže s líčením a do šatů. A teď zase lítá po domě a dolaďuje výzdobu. Jakoby to bylo potřeba. Jakoby to už teď nebylo naprosto dokonalé.
Jasper neměl pravdu, skoro vůbec jsme ji nemuseli krotit, jen jsme ji řekli hranice a o víc se nestarali. Ani jednou je nepřekročila. Damien na ni má nejspíš výborný vliv, i Bella se divila, že jsme se ani jednou nepohádaly. Když se vdávala ona, rafala se s ní poměrně často.
Kluci odvedli Jaspera na jejich „rozlučku po Cullenovsku“. Neviděla jsem ho už dva dny. A vůbec to nedělalo dobrotu. Byla jsem čím dál tím víc nervózní. Dneska už to bylo na zabití. A Alice ještě ke všemu zdržuje. Jen doufám, že nebudu zase zvracet.
„No konečně, kde jste byli,“ ozvalo se z haly. Je zpátky! Vyběhla jsem z pokoje a vrazila do Alice.
„Pusť mě, musím ho vidět!“ snažila jsem se přes ni dostat, ale byla jsem zesláblá. Nějak jsem si v tom shonu nestihla dát doušek dobroučké krve, a teď mi to chybělo.
„Nikam nepůjdeš, tady si sedneš a budeš sedět,“ rozkázala a odtáhla mě do pokoje.
„Alice, prosím, pusť mě za ním,“ zkusila jsem škemrat, ale nebylo mi to nic platný. Najednou něco proběhlo dveřmi.
„Jaspere!“ vykřikla jsem a vyběhla k němu. Schoval mě k sobě do náruče. Konečně jsem si připadala v bezpečí. I nervozita ze mě opadla.
„Hej! Kazíte to!“ okřikla nás Alice. Ve dveřích se zjevil Damien.
„Zlato, nech je. Koukni, Camilla už ani není nervózní,“ pousmál se a přitáhl ji k sobě.
„Tak jo, máte deset minut, pak už se opravdu musíš nachystat,“ povzdechla si a odešla z pokoje. Přitiskla jsem se ještě blíž Jasperově hrudi.
„Jsi nějaká slabá,“ poznamenal Jasper a zesílil sevření. Mezi námi nebyl ani kousíček místa, přitisknout se k němu ještě víc, vsáknu se do jeho těla.
„Hm, nějak jsem zapomněla jít na lov,“ poznamenala jsem a zavrtala mu hlavu pod bradu.
„Tak to musíme napravit,“ řekl. Tak to teda ne.
„Mám deset minut na to, abych byla s tebou, a mám je strávit naháněním grizzlyho? V tom lepším případě? Zapomeň,“ oznámila jsem mu suše a vytrhla se z jeho náruče. Nechápavě se na mě podíval.
„Bez krve to ještě nějakou dobu vydržím, holt teď budeš silnější no,“ ukončila jsem debatu na tohle téma a vrátila se do bezpečí jeho náruče. Prostě jsme jen tak seděli a tulili se jeden k druhému.
„Co to příjmení, pořád sis to nerozmyslela?“ zeptal se najednou. Unaveně jsem si povzdechla a přešla k oknu. O tomhle jsme se dohadovali dost dlouho. Vlastně to byly naše úplně první hádky.
„Ne, nerozmyslela. Pořád chci být Camellia Ellen Whitlock, nepřesvědčíš mě“ řekla jsem naprosto jasně, ale smutně. Nechápala jsem, proč nechce, abych přijala jeho jméno. Proč místo toho chce, abych se jmenovala Haleová.
„Lásko, já tě nechci přesvědčit. Ani nevíš, jak moc jsem nadšený, že chceš moje příjmení. Jen nevím, jestli to děláš jen proto, abych byl šťastný. To už jsem díky tvému souhlasu se svatbou,“ vysvětlil mi své obavy a položil mi ruce kolem pasu. Zlehka jsem se pousmála a obrátila se čelem k němu.
„Dělám to proto, aby každý poznal, že jsem tvoje. Stejně jako ty můj. A dělám to proto, že ty jsi Whitlock. Ne Hale, ale Whitlock,“ ubezpečila jsem ho a otočila se zpátky k oknu. Políbil mě do vlasů. Náš čas uplynul.
„Za chvilku dole,“ zašeptal a zmizel z pokoje. Ach jo, nervozita se pomalu vkrádala zpět.
„Tak si sedni, zavři oči a vyprázdni hlavu,“ rozkázala Alice. Poslechla jsem a uvolnila se. Vnímala jsem každý tah štětcem, každé pohlazení ve vlasech. Tohle jsem si vyloženě užívala. Pak Rose donesla moje šaty. Byly překrásné, taky jsme je strašně dlouho vybíraly. Ale stálo to za to.
„Postav se ať ti můžu přetáhnout přes hlavu, ten korzet,“ požádala mě Rose. Co bych pro ni neudělala. Během chvilky už jsem měla šaty a Alice mi do vlasů připevňovala korunku se závojem. Teprve pak odhrnula zrcadlo. Tohle mám být já? To není možný.
„Holky, moc vám oběma děkuju,“ zavzlykala jsem a tak tak zadržovala slzy.
„Opovaž se brečet, všechno si to rozmažeš,“ okřikla mě Alice a zahrozila prstem. Tímhle gestem mě úplně rozložila. A slzy tekly. Od smíchu. Naštěstí ne moc, takže nemusela nic opravovat. Ony samy už byly v plné parádě.
„Holka, tohle je tvůj velký den, tak si ho koukej užít,“ popřála mi Rose a zavolala Emmetta. To on mě vede k oltáři. Hrdě zaujal toto místo. Když jsem mu řekla, pro koho bylo původně určené, uvažovala jsem, jestli může upír upadnout do šoku. Po chvilce se vzpamatoval a děkoval mi.
Jeho reakci na oznámení naší svatby vidím doteď v živých barvách. Přísahala bych, že tehdy ještě víc zbledl. Já věděla, proč stát před Jasperem. Takhle se jen zeptal, jestli jsem si jistá, a pak se připojil ke gratulantům. Alice dostala šibeniční termín. Měsíc. Ale zvládla to, šikulka. A Esmé bleskově zařídila náš nový dům. Pro mě a Emmetta zas tak nový není, pravda, ale to je detail. Lidi jsou odsud hodně daleko, každopádně ho budeme používat jen jako prázdninové sídlo. A já se tady dnes vdávám.
Když po třech dnech přijel Tobias, zastihl nás zrovna nad katalogy svatebních šatů. Nikdo mu nemusel nic říkat, dovtípil se to sám a už mě vyhazoval do vzduchu. Jasper to neviděl rád, ale Tobi se na něj jen zašklebil a šel mu potřást rukou. Prý se o mě má starat. Jakoby to bylo potřeba. Ale na ty dva týdny, co u nás byl, nezapomenu. Z postele mě tahal každý den hned v sedm ráno, prý abychom mohli trénovat ještě dřív, než si mě zabaví Alice. Ale bojoval s ním jen Damien. Já z určitého důvodu nemohla. Ale nikomu to zatím nedošlo. Doufám.
Do pokoje vtrhlo nějak moc lidí. Krom Emmetta ještě Mathyas, Tobias, Raymond, Ben, Cathlyn a Vannesa. Mí nejbližší ze Sídla. Zase jednou se mi zastesklo po Davidovi.
„Teda holka, já nemám slov,“ vydechl Mathyas a zlehka mě objal.
„Neboj, však on tě vidí. Seshora, víš,“ zašeptal mi do ucha. Má mě přečtenou. A vůbec mi v tu chvíli nevadilo, že na rozdíl od něj v nějakého boha nevěřím.
„Děkuju,“ zašeptala jsem na oplátku a usmála se na něj. Odstoupil a pořádně si mě prohlídnul. Jen tak ze srandy jsem se otočila kolem osy. Uznale hvízdnul. A pustil ke mně ostatní.
„Děcka, opatrně, ať ji nezvochláte,“ dodal ještě. To už se na mě vrhl i zbytek. Ale opatrně, přesně, jak je upozornil. Konečně jsem se dostala k Emmettovi.
„Emme, já zírám,“ kývla jsem hlavou. Ve smokingu mu to opravdu slušelo. Stejně jako já se otočil kolem svý osy. Zbytek pokoje se rozesmál, prý jsme fakticky sourozenci.
„Vypadáš nádherně, sestřičko,“ řekl a nabídl mi rámě. Kytice! Blesklo mi hlavou. Cathlyn jako by věděla, na co myslím a podala mi ji z vázy. Alice mi ještě rychle navlékla modrý podvazek a vyhnala z pokoje všechny, co tam neměli co dělat.
„Až sejdu dolů, Edward začne hrát na klavír. Chvilku počkejte a pak jděte vy,“ dala nám poslední instrukce a odešla. Její pozice družičky byla naprosto jasná, stejně jako ta Emmettova. Oddával nás Carlisle, hlavně proto, že venku svítilo slunce. Za svědka mi šel Raymond a Jasperovi Jacob.
Donesl se k nám zvuk Edwardova piana. A mně se rozklepaly kolena. Sevřela jsem Emmettovu ruku ještě pevněji, i když by jeden řekl, že už to nešlo.
„Klid, holka,“ konejšil mě, ale tohle prostě nešlo.
„Já určitě spadnu, zakopnu a skutálím se ze schodů,“ šeptala jsem vyděšeně a drtila mu ruku.
„Nenechám tě spadnout, neboj,“ řekl a otevřel dveře. Pomalu jsme došli ke schodům a já zalapala po dechu. Alice je vážně kouzelnice. Po celém zábradlí byly omotané rudé růže. Stejné, jako jsem měla v kytici. Bílý koberec až k místu, kde stál on. A publikům áchlo. Jasper zíral, jako by viděl zjevení. Vybavil se mi můj obličej, když jsem se uviděla v zrcadle. Já vím, že samochvála smrdí, ale musela jsem uznat, že se holkám povedlo nemožné. Vypadala jsem pěkně.
V duchu jsem Edwarda proklínala, určitě hrál takhle pomalu schválně, chtěla jsem se rozběhnout k němu, šaty nešaty, rytmus nerytmus. Kdyby mně Emm nedržel, dávno bych stála u Jaspera. Takhle jsem musela pomalu sejít schody a velmi pomalu dojít k oltáři.
„Postarej se o ni,“ pronesl Emmett a předal mou ruku Jasperovi. Veškerá nervozita byla v nedohlednu.
„Postarám, slibuji,“ řekl mu Jazz, aniž by ode mě odtrhl pohled. Uvěznil mě v tekutém zlatě svých očí.
Nevnímala jsem vůbec nic, dokud Jasper nezačal pronášet svůj slib. Dohodli jsme se pro vlastní. Vymyšlené. A pro toho druhého byly překvapením.
„Kvůli tobě se směju, odvažuji se znovu snít. Těším se na život po tvém boku, na péči o tebe ve všech momentech věčnosti a slibuji, že ti budu věrný tak dlouho, jak budu živ,“ řekl a mě vyhrkly slzy.
„Když nad tím tak přemýšlím, nejspíš i pak,“ dodal po chvilce. Celá hala zaburácela smíchy. Co říct na něco takového. Ten můj, pracně vymyšlený a sepsaný, byl úplné nic, proti tomu jeho. Pak mě něco napadlo.
„Beru si tě takového, jaký jsi. Beru si tě s tvými požadavky i s tvými chybami. Jsi to, co jsi.
A takového tě miluji,“ vypadlo ze mě po chvilce přemýšlení. Já vím, nic moc, ale takhle nějak jsem to cítila.
Ještě první manželský polibek a bylo po všem. Konec. Finito. The end. Pak přišla první vlna gratulantů, nejvíc byla slyšet parta ze Sídla, Cullenovi si počkali, až opadne ten největší nával. Vesměs všichni nám přáli to samé. Věčný život a štěstí. Jen Emm přidal kupu vnoučat.
Krájení dortu byl taky zážitek, obzvlášť tak velkého dortu. Pravda, jedlo jich jenom pár, ale taky Jacob, takže se po dortu zaprášilo. Následovalo sundávání podvazku, chytil ho Damien, Alice zase kytku. Že by?
A úplně nejlepší byl novomanželské sólo. Tančili jsme venku, v novém altánu. Esmé ho nechala postavit speciálně pro tuhle příležitost.
Na duben bylo opravdu hezké počasí. Zvedla jsem pohled k prosluněné obloze a zadívala se do slunce.
Davide, jestli tam někde doopravdy jsi, doufám, že jsi šťastný. Minimálně tak jako já teď, blesklo mi hlavou. Jen jsem se pousmála a koukla zpátky na Jaspera. Taky se na mě usmál.
„Lásko, víš, co nám popřál Emm?“ zeptala jsem se ho jen tak mimochodem.
„Kupu vnoučat, pako jedno,“ odvětil zpátky. Pak se zastavil. Asi ho něco osvítilo. Doufala jsem, že to, co mělo.
„Chceš říct že…“ začal, ale nebyl schopný to dokončit
„Jestli budou i vnoučata, to netuším, ale jo, budeš táta,“ usmála jsem se na něj. Chvilku jen tak strnule stál a zíral na moje břicho, pak na něj položil ruku a podíval se mi do očí. V ten moment jsme se oba točili dokola. Oprava, já lítala.
„Co se děje?“ hulákal Emmett, aniž bychom mu věnovali pozornost. Dokud se mezi nás nevpletl.
„No co by. Vyřešili jsme plodnost a neplodnost kříženců,“ pokrčila jsem rameny. Mathyasovi zaskočilo a ostatní ztuhli v pohybu. Jen Carlisle byl naprosto v pohodě. Rodinnej doktor.
„Co to znamená?“ zeptal se podezřívavě. Můj bratr je občas trochu nechápavý.
„Jsem těhotná, ty osle,“ protočila jsem oči v sloup a přitulila se k Jasperovi. První se z šoku probral Edward. A byla další vlna gratulací, Carlisle se jen zeptal, jak se cítím.
„Já budu strejda.“ Emmettovi trvalo probuzení trochu déle.
„Dvojnásobný,“ opravila jsem ho drobet. Tohle nevěděl ani Carlisle. V tu chvíli by byl slyšet spadnout špendlík.
„Dvojčata,“ zašeptal Jasper a přitiskl mě k sobě ještě víc. Pak propukl jásot. Všichni mě objímali, všichni si chtěli sáhnout na bříško.
„Jak to víš?“ zeptal se Carlisle. Nechápal to. On sám na to ještě přijít nemohl. Bylo moc brzo. Ale věděli, že těhotenství bude trochu zrychlený. Původních devět měsíců se mi zkrátilo na šest.
„Slyším dvě srdce. Vždyť víš, mám lepší sluch než ty,“ přiznala jsem barvu. A moje bříško bylo rázem to nejposlouchanější. Neslyšeli vůbec nic, aspoň ne z té vzdálenosti, ze které poslouchali.
„Jak se to stalo? Třeba já s Rayem žiju patnáct let, a nic,“ zeptala se Cathlyn nahoře v pokoji, když mi pomáhali z šatů.
„A v lidské podobě taky?“ zeptala jsem tajuplně. Pochopila to a rozsvítily se jí oči. Myslím, že nebudu jediná.
„Nebuď ve stresu, když se to hned nepovede, já měla holt štěstí hned napoprvé“ usmála jsem se na ni a objala ji
„Jo a pak žádný přeměny, nejspíš,“ dodala jsem ještě.
„A Van, jak to vypadá s Tobiasem?“ zeptala jsem se jenom tak mezi řečí.
„Ono je to na mě vidět, co,“ posteskla si. Jo tak, oni spolu ještě nejsou. Brzo budou.
„Anni, nejenom na tobě, na něm taky,“ ubezpečila jsem ji a oblíkla si džíny. Alice sice protestovala, ale do kostýmku mě opravdu nedostane. A do letadla jen pohodlně.
Sotva jsem to dořekla, Van zmizela. To byla rychlost.
Dolehl ke mně hovor ze spodu. Edward s Jasperem debatovali o mém těhotenství. Edward měl podle všeho obavy, aby mě ti špuntové nezabili. Jenže já nečekala poloupířata. A nejsem člověk. Zatím nikdo nevěděl, co budou naše děti zač. A kdyby došlo na lámání kostí, vydržím to. Však ono se to zase zahojí. A i kdybych pro ně měla umřít, stojí mi to za to.
Stejně je to zvláštní. Nikdy jsem děti neměla ráda a teď jsem schopna kvůli dvěma obětovat život. Asi to bude tím, že ty ostatní nebyly Jasperovy a moje. Jo, to bude ono.
Kufry Alice naložila do auta, takže jsem rovnou sešla dolů.
„Koukám, že seš opravdu optimista, Edwarde. Prosím tě, neděs ho. Copak si zapomněl? Já nejsem člověk,“ cvrnkla jsem ho do čela a chytila Jaspera za ruku.
„Já vím, ale ty víš, co budou zač?“ zeptal se mě zamračeně. Začínala jsem pomalu soptit.
„Ne, ale slyším jejich srdce,“ odsekla jsem mu a utekla do auta. Občas bych ho fakt kopla. Edwarda, ne auto. Ne, já prostě nebudu brečet.
„Nebojte zlatíčka, maminka vás bude bránit,“ mumlala jsem polohlasem a hladila své, naprosto rovné bříško. Všeho do času.
Dveře na mé straně se otevřely. Stál v nich Jasper. Viděl na mě, že mám slzy na krajíčku, a že si hladím bříško. I on na něj položil svou ruku a otočil mě čelem k sobě.
„My to zvládnem,“ zašeptal a zlehka mě políbil. Objala jsem ho kolem krku. Do toho všeho vyšli všichni ven na terasu. Edward se od nich odtrhl a šel k nám.
„Cam, omlouvám se, jen se bojím, že přijdeme o skvělou sestřičku a Jasper o životní lásku,“ řekl a podíval se na nás.
„Slibuju, že na sebe dám majzla, a kdyby mi začali něco lámat, vrátíme se zpátky dřív,“ zvedla jsem dva prsty k přísaze. Kluci vyprskli smíchy. Mraky zažehnány.
K Edwardovi se přidal zbytek, popřáli nám šťastnou cestu, Emm dodal vášnivou svatební noc a ostatní spoustu rad, připomínek, podmínek a podobných věcí, co se mého stavu týče.
„Lásko, jeď nebo nás vůbec nepustí,“ požádala jsem Jaspera a zamávala všem. Tak to bychom měli.
„Jak dlouho už to víš?“ zeptal se a usmál se.
„Od té doby, co vyzvracím všechno krom krve,“ ušklíbla jsem se. Ne že bych krev neměla ráda, to ne, ale lidské jídlo mi občas chybí.
„Já myslel, že je to stresem,“ poznamenal a zamyslel se. Schválně jestli uhádnu nad čím.
„Jestli uvažuješ nad tím, jak dlouho už to trvá, tak měsíc. Rostou trochu rychleji, ne tak rychle jako Ness. Podle Carlislea budu těhotná šest měsíců, takže technicky vzato jsem teď v polovině prvního „trimestru“. Za měsíc budu na úrovni třetího měsíce. No, a jestli nad tím, kdy, tak si vzpomeň, co se stalo v ten den, kdy si mě požádal o ruku, teda krom toho, že ses serval se smečkou vlkodlaků,“ zvolila jsem dvě možnosti. Myslím, že jsem se trefila do obou. Zapálilo mu.
„Tenkrát? Ale v čem to bylo jiné, než jindy?“ zeptal se zvědavě. Ti chlapi. Detaily si zapamatovat neumí.
„Mlátila jsem tě ještě jako upír, ale na zem jsem dopadla jako člověk. A pak už jsem si nějak neuvědomila, že bych se měla přeměnit,“ řekla jsem mu svou a Carlisleovu teorii. Během tohohle rozhovoru jsme dojeli na letiště.
Ostrov čeká.