Sen noci bezedné

Byl příjemný, nevím zda jarní, ale určitě teplý den. Pluli jsme, ty a já, na bárce středně velkou řekou. Mohla by to být třeba Ohře, možná Sázava. To není důležité.
Z bárky na řece byl krásný výhled na břehy, které lemovaly staré kamenné domy. Na jejich nenahozených fasádách se nahodile střídaly různobarevné kameny. Tu světlejší, tu křídové, okrové a sem tam tmavé až černé kousky. Okolí domů i domy samy byly jako by vyrvány z běžného ruchu života. Po celou dobu plavby kolem břehů vládlo absolutní, ale absolutní ticho. Ticho, které předjímá nebo spíš jímá svou hrůzou. Ticho jako pozůstatek něčeho ještě hroznějšího. Něčeho , co milostivá tichost musela obalit svojí němotou, aby již nebylo nikdy vyřčeno, co se odehrálo. Ten pocit z pohledu na prázdná okolí domů, kde nepobíhají ani děti ani psy, kde nevidět živáčka ani neslyšet pípnout ptáka, projet auto, zařehtat koně..ten tíživý pocit s námi byl celou dobu. Z oken evidentně prázdných domů sem tam povlávaly záclony, které unikly stísněným stěnám pokojů ledabyle zavřenými okny.
Náhle se řeka zvedla a my pluli do kopce. Podivnější snad už bylo jen to, že jsme pluli proti proudu. Tedy řeka si tekla proudem proti silám přírody, což samo o sobě vyznělo dost rouhavě. Po této podivné řece jsme začali pomalu připlouvat k velkému městu. Jeho předzvěstí byly velké, vzdálené kamenné hradby. Že byly velké bylo možno usoudit podle toho, že jsme překvapeně zahlédli přelézat opatrně po nich asi čtyři mladé děti, které v poměru k svým tělíčkům dívali tušit velikost hradeb. Ale že bychom měli příjemný pocit, že vidíme konečně něco živého, to se říct nedá. My rozhodně plujeme po proudu dál do kopce. Až konečně vyplouváme na místo, kterému by nejvíc seděl název náhorní plošiny. Místo náhle působí svěže, čerství proudící vzduch nám dělá dobře na duši a rozlehlost okolí a daleká viditelnost jakbysmet. Budovy, které jsou kolem vidět působí stejně prázdně jako staré domy tam dole. Ale omyl. Z tmavých koutů, rohů a vchodů se začínají soukat nekonkrétní postavy. Dost ležérně…není to útok, ale záhy se ocitáme v anonymním davu, který nás někam vleče. Brzy chápeme, že jde o jakousi komunitu, co TO přežili a že jdou, či jsou směřováni svým vůdcem. Toho člověka letmo zahlédneme a jak jinak nevypadá vůbec mile. Ostré rysy rtů, výrazně elipsovitá lebka a pichlavé oči nám radí nevyčnívat z davu.
Zničehonic se ocitáme v nacpaném vlaku. Je tu opravdu hlava na hlavě. Zřejmě nikdo neví kam se jede, ale všichni tuší, že na konci cesty bude nejlépe zemřít. A proto se snaží užít asi poslední chvíle života. Celkově působí všichni dost animálně. Opět ostré, nepříjemné rysy, kůže na obličeji až příliš napjata na lícních kostech i lebce. Trousí různé poznámky, že by si s námi užili, máme pocit, že budeme mít asi problém, nicméně reagujeme dost vulgárním humorem, což je jim blízké a na čas je to odbude. Zrychlujeme tempo a postupujeme do vozu .. dál a dál ale je tam čím dál víc a víc lidí, horko, pot, tíseň až k omdlení.
Procitám sám pod horským masivem. Mám pocit, že to místo znám ze starých snů. Je jen maličko jiné, ale jen maličko. Vím, že nahoře, tak kde řídne porost stromů a přechází v kleč a ta v holé skály, že tam leží dvě černá jezera, plesa. Vydám se tím směrem a brzy vidím, že je to tak. Slezu po ostrém úbočí skalního masivu až k plesu a zatoužím chytat ryby. Voda se zdála z dáli černá, ale je poměrně čistá. Nahazuji třpytku na vlasci a pokouším se vláčet. Vidím zřetelně její pohyby a můžu ji tedy dobře ovládat a vodit po dně. Vidím skuliny pukliny ve skále pod vodou. Zde tuším něco živého. Třpytka sklouzne právě do jedné ze skulin a něco zachytí. Táhnu a vytahuji chomáč řas. V řasách je zapleteno tisíce a tisíce černých jiker. Ty mi padají o kus níže ze skály. Jdu pro ně a na tomto místě nacházím pletený houbařský košík a v něm klíče od mého skutečného domu. Připozdilo se a padá šero. Nedaleko začali výt vlci, což mě donutí přidat do kroku a s husí kůží způsobenou stálým vytím klopýtám z kopce. Vracím se do města ležícího pod masivem skal. Zeje stejnou prázdnotou jako všechna města před tím. Stojím před sochou z pískovce, která znázorňuje motiv zápasu hada s drakem…vypadá to, že mírně vítězí drak.
Asi není od věci, že můj nick je Had.
Ráno jdu městem do práce a všechny domy jsou podivně vnitřně prázdné. Zvuky lidí a dopravy kolem jsou velice tiché a já vlastně nevím, jsem li už opravdu vzhůru. Nutí mne to osahávat stěny či si sáhnout na vlastní ohryzek, když mluvím. Vše vypadá tak podivně iluzorně a stejně jako ve snu.
Snad mi pomůže Bůh a nebo ranní káva…..