Ewingův sarkom a já

Onemocněla jsem Ewingovým sarkomem, zkrátka rakovinou. Zastihla mě docela nepřipravenou, protože jsem nečekala, že zrovna já můžu onemocnět. Vždycky jsem měla trochu strach, někdy větší, někdy menší. Můj strach byl pravděpodobně silnější než u kohokoliv jiného v mém věku, protože můj bratr prodělal před 7 lety stejnou nemoc. Tehdy jsem měla možná ještě větší strach, nevěděla jsem, co se děje, rodiče na mě najednou neměli vůbec čas, ale nemám jim to za zlé. Chovali se jak nejlíp uměli a navíc Petr byl v ohroženi života. To jsem se musela dozvědět teprve nedávno. Měla jsem hrůzu z nemocnic, když tam Petr ležel, ani jednou jsem ho nenavštívila, nepodržela ho, jako on pak podržel mě. Dodnes mě to mrzí. Kolikrát mě napadalo, jestli to není jen odplata za to, jak jsem nechápala. Ale jak jsem mohla pochopit, když mi nikdo nic nevysvětlil. Od té doby, co jsem o tom začala přemýšlet, sbírám odvahu abych za ním přišla a řekla, jak moc mě to mrzí. Snad přijde brzy. A on mi pak odpustí. To bych si přála.
Než mi zjistili, co se mnou je, trpěla jsem strašnými bolestmi. Nemohla jsem ležet, sedět jen na některých židlích nebo stát opřená o zeď. Poslední asi 4 noci před hospitalizaci jsem už vůbec nespala. Celou noc jsem prakticky jen prochodila. Jedna noc v naší okresní nemocnici a druhý den do Brna na onkologii, protože jsem přestávala chodit, brněly mě nohy a stále se to zhoršovalo. Následovala akutní operace, jinak už jsem vůbec nikdy nemusela chodit. Naštěstí vše šlo dobře. Už si ani nepamatuju, který doktor mi tu diagnózu řekl, ale vím jak jsem zareagovala. Úplně jsem se sesypala. Jeden léčitel, který na mě dohlíží doteď, mě úplně „zbořil“ a pak dal znovu dohromady. Stejně mi trvalo, než jsem se s tím smířila. Dost mě podrželi 4 nejlepší kamarádi. Za to jim budu nadosmrti vděčná a jsem připravená jim to klidně stonásobně vrátit.
Teď mám za sebou 6 bloků chemoterapie. Každá dávka toho jedu mi ubírala víc a víc energie. Při poslední jsem se cítila už opravdu slabě a vyčerpaně. Mezitím jsem začínala rehabilitovat a postupně zase chodit. Ještě to není úplně v pořádku, přece jen každé chemo mě vrátilo zas o několik týdnů práce zpět. Každý pobyt v nemocnici mě psychicky vyčerpával. Když jsem měla strávit na JIPce víc jak týden, totálně jsem se dusila. Bohužel během léčby jsem tam musela pokaždé s neutropenií, což se většinou protáhlo tak na 7-10 dní. Muka. Od začátku léčby jsem zhubla 10 kilo. Máma mě párkrát pošťouchla, že vypadám jak z Dachau.
Před tím, než jsem onemocněla jsem pracovala přes rok v obchodě s ovocem a zeleninou. Poslední prázdniny jsem strávila v práci, ať bylo krásně slunečno nebo sychravo. To mě trochu mrzí, protože jsem si volno prakticky vůbec neužila, jezdila domů po 11 hodinové směně totálně vyčerpaná, ale měla jsem tam skvělé zázemí a práce, i když těžká mě bavila. Neustálý kontakt s lidmi, to bylo něco pro mě. Bohužel jsem se i zakoukala do kluka, který tam pracoval se mnou. Bylo to chvílemi fajn, ale povětšinu času jsem se trápila a byla nešťastná. Možná i to přispělo k mé nemoci. Donedávna jsem byla přesvědčená, že se tam znovu vrátím. Ale rozhodla jsem se, že už ne a najednou mě zaplavil pocit tolik vytoužené volnosti. Najednou jsem letěla a cítila, že jsem se rozhodla správně. Šéfa asi zklamu, ale vím, že mě pochopí. Najde si někoho jiného a já? Já se pohnu dál.
Tento týden jsem podstoupila přešetření. Magnetická rezonance, PET. Nejdůležitější a pro mě nejradostnější bylo zjištění, že PET je negativní, a že už mi v těle žádné rakovinné buňky nesvítí. Rozhodující však ještě bude biopsie, která určí, jestli jsou opravdu všechny buňky mrtvé. Pořád jsem teprve v půlce léčby, ale cítím, že to bude dobré. Bude mě čekat ještě 7 malých udržovacích bloků a pak ozařování.
Nejen shozená kila, ale i vlasy jsem musela obětovat proto, abych mohla žít. Teď po skončení toho nejhoršího svinstva doufám a čekám až mi zase začnou růst. Nemůžu se dočkat chvíle, až přijdu zdravá pozdravit staré známé na JIPce a oni mě nepoznají. Svou nemoc jsem se naučila přijmout a vím, že mi hodně dá. Můžu najednou pochopit mého nejlepšího kamaráda, který má nemocná játra. Pro něj to znamená doživotní zákaz alkoholu, někdy teda udělá výjimku, a když je na tom špatně, permanentní únavu, nevolnosti… Dřív jsem to nebrala vážně, když říkal, že přijde domů ze školy a musí si jít na dvě hodinky lehnout. Teď už vím. Vím jaké to je, když člověk nemá sílu si dojít ani na záchod a každé postavení na chatrné nohy bolí. Už to vím a myslím, že na to nikdy nezapomenu.