Až spadne poslední hvězda

Plamínek svíčky se roztančil, spolu s ním se do tance daly i stíny na stěnách. Mála holčička, tisknoucí k hrudi medvěda, vykřikla a začala běhat po místnosti. Křičela a malýma drobnýma ručkama bušila do zamčených dveří a bílých stěn.

Místnost byla prázdná a tak všechen hlahol zněl silněji. Ze zdí šel chlad, světlo svíčky přinášelo jen děs. Holčička se uklidnila a pevněji k sobě přivinula medvěda, který byl mokrý od jejích slz. Jen on jediný byl tichým svědkem její bolesti.

On a prázdné zdi.

Sáru začal v nose dráždit kouř. Odkud by se vzal? Otevřela oči. Místo malého plamínku svíčky spatřila do výše šlehající jazyky ohně. Rozječela se a běžela ke dveřím. Mlátila do nich a z plna hrdla křičela.
"Pusťte mě! Pomoc!"

Nic.

Otočila se a viděla, jak její milovaný medvídek mizí v plamenech. Vyhrkly jí slzy. Jediný přítel, společník..
Pomalu se začínala dusit. Klesla k zemi čekajíc, až ji pohltí plameny.

***

Sára se naklonila a políbila muže před sebou. Pak jej radostně objala. On ji také ale o poznání chladněji. Milovala toho muže, ač byl o tolik starší než ona. Byl to její zachránce, vytáhl ji z plamenů, vychoval. Ona ho milovala, ne jako otce ale jako muže. Věděl to. Nereagoval. Mrzelo ji to, ale všechny chmurné myšlenky mizely v okamžiku, kdy k ní zase přišel. Byl teď s ní a ona toho hodlala využít.

"Kdy už budeme konečně spolu? Kdy tě zase uvidím?" zakňourala Sára, když její milovaný, opět odcházel.
"Až spadne poslední hvězda." Šeptl a odešel.

Sára osaměla. Ticho se zdálo být tím největším hlukem. Hodiny pomalu plynuly. Devátá večerní odbila. Za okny vládla tma. On nikde. Sára byla neklidná. Vyšla tedy ven, nad hlavou jí svítily hvězdy. Šla po cestě a pak se posadila na zábradlí. Přemýšlela.

Kdy zas budeme spolu? Kdy už konečně budeme spolu? … Až spadne poslední hvězda….

Sára se smutně zadívala nad oblohu. Padala hvězda. Jedna, jediná a v okolí zářili tisíce dalších. Až spadne poslední hvězda..
Pochopila.
Zvedla se a pomalu kráčela pryč vstříc novému životu.