Nerozhovory

Zde stojí mnoho tichých objektů budovaných mlčením. Domy beze slov, v ulicích bez souvětí. Bloky bez odstavců. Města beze stran. Kapitoly bez území. Romány bez vysvětlení, jen tak nazdařbůh sestavené kolem nás…ničím. Je to ten nejhlučnější svět, pro který mlčíme. A ve vesmíru ta knihovna ještě pokračuje. Tisíce regálů uskupených v galaxie. Souhvězdí jako tetralogie, ale i vyšší seskupení, jako jsou stologie, tisícologie, stotisícologie, milionologie a ty věčně nedočtené nekonečnologie.

„Vždyť ani nevíš, o čem ticho píše. Vsadila bych se. Žádnou z těch knih, ba ani stránky v ní jsi nezkoušel studovat, tak na mě nemluv!“

Chlapec stojící právě tváří v tvář své představě, nakrčil obočí, zjevně s tím, co slyšel, nesouhlasil a tak pootevřel ústa na znamení, že má čím se obhájit, jenže chvilku na to se ozvala ona. :

„ Ne, nic mi neříkej, nic mi nevysvětluj. Vždycky mi něco tvrdíš a pak z toho sejde. Vždycky mi říkáš, že… a pak z toho zůstane jen prázdný list. Potom kráčím těmi světy ticha sama a čtu si všechno, co jsi mi ještě nestihl namluvit. Chápeš? Jsi semnou všude s těmi svými výmluvami, a i když jsi tak daleko, že tě nevidím a ani neslyším, jsi pořád semnou. Ach ta prokletá přítomnost! Jsi ve mně. Můžu s tím něco udělat? Ne. Jsem opravdu bezmocná.“

Pootevřel ústa ještě víc, obočí ale narovnal do původního půlměsíčkového tvaru. „ Ty mě máš v sobě? Tak to jsi mě teda uklidnila. Ty? Ne, ty si děláš ze mě srandu. Vždyť mě nenávidíš. “

„ Počkej, všechny negativní emoce ještě na oceán nevypluly, počkej si na ně, ostrůvku, zakotví na tobě. Ani se nenaděješ a budeš mě nenávidět ještě víc, než doposud.“
„ Ale ne, s kým si myslíš, že teď mluvím?“

„Ty? Semnou, čili s nikým. Nic pro tebe neznamenám. Proto je pro tebe tak jednoduché mi tu všechno bez obalu vylévat, jako když uklízečka vylévá do kanálu kýbl, v kterém ještě před chvíli máčela hadru, kterou vytírala prach, olejové skvrny, drobky od chleba, stopy od bahna a všechno zcela odporné, na co si jen vzpomeneš.“

„ Počkej! Ano, s nikým, mám tě v sobě, což znamená, že pro mě někým jsi. Jsi ta, s kterou chodím světy ticha. A mé srdce je otevřené jen pro tebe, pro tebe vytírám všechny ty chvíle kolem sebe. Proč myslíš, že jsem s tebou, i když tu nejsi?“

„ Jsme spolu? Začínám nepochybovat.“

„ Nepochybuj. Tvé oči mě stále sledují. Jsou horší, než skrytá kamera. Tvé tělo, ach ano, kde najít silnějších mučicích nástrojů, než ve vlastních představách? “

„ Měl bys jít, zapomenout.“

„Půjdu. Čím víc kroků udělám, tím dříve snad zapomenu.“

„Pro mě také nebude jednoduché zapomenout. Jediné, co mi pomáhá, je nenávist. Chceš ji zakusit? Možná tě přesvědčím! Možná tě dotáhnu dál, než sebe samotnou.“

„ Ne, já už jdu, mlčet v zapomenutí.“

„ Běž a už mě ze sebe nadobro potrať, prosím.“

„Jdu.“

Vydal se tedy směrem, který mu byl doposud neznámý. Věděl totiž, že kdyby šel ulicemi, kde ji líbal, kdyby šel ulicemi, v kterých o ni často sníval, příliš brzy by ji v sobě vzkřísil a její duch by byl zase s ním. Opět by s ní mlčel. A být s ní bezvučnu, to bylo pro něj velmi bolestivé.
Domy, kolem kterých procházel, představovaly slova pro jeho rozbředlou ulici, viděl ji ve svých myšlenkách takto:

„ Slepé uličky jsou pro slepce vždycky slepé. Tam, kde hledají světlo, dříve utonou v kanálu zmateni, v štěkotu míchaném s troubením, křikem, pláčem a zpěvem zbloudilých sýkorek. Dříve se ztratí navěky, než později alespoň na chvíli naleznou vidění, po kterém pátrají, dnem i nocí odděleni od světla.“

Šel značně znepokojen tím, že vidí skicu utrpení slepých ve své mysli, a že za to může právě ta ulice. Zděsil se. Musí mě zrovna tady pronásledovat? Na místech, kde jiní vidí tmu, vidím já obrysy těla, té, co mi dala světlo. Ale já ji nejenom vidím, ale i slyším. Ze všeho nejvíce ji ale cítím. Dýchá mi do ucha karamelky, s pozadím polední kávy. „ Běž pryč!“ A zabočil do vedlejší uličky.

„Ó, jak rád bych raději neslyšel ty hádky“, pomyslel si, když šel kolem mladého páru, který dnem i nocí oddělen od absolutní tmy, si trhal vlasy a při tom řval duet, jako by chtěl, aby je slyšel celý svět. „Jak rád bych nevnímal ani to ticho, které mi šeptá nejrůznější úvahy. Domy ve větě, v té ulici, kulhaly jako důchodkyně do kostela.

„ Hluchý si otvírá do světa dveře, které zdravý nikdy neuvidí. Jsou to ty dveře, jaké nikdy neuslyší vrzat, ani klíč v jejich zámku nezacinká, na rozdíl od hluchého, který nic jiného neslyší, jen cinkot a vrzot svých vlastních představ.“

„Tím chceš říct, že jsem slepý?!?“ Zařval na ulici. Důchodkyně nevěnovaly pozornost tomu náhlému výkřiku, jen jedna se otočila, ale protože on v té chvíli nebyl v jejím zorném poli, řekla si, že se jí to asi jen zdálo. „Já to, chápu. Jsem.“ Tam někde uvnitř sebe tiskl si bradu ke kolenům a plakal. Podpatky klapaly, hole se plácaly kalužemi ustrnutými v zámecké dlažbě, zvon odbíjel šestou ranní.

Za kostelem uviděl psa. Olizoval beton, poblíž stály popelnice. Z díry jedné z nich kapal olej ze sardinek, který tu po chvíli vytvořil mastnou louži. Pes ucítil pach rybího masa a začal tu olejovou skvrnu vysušovat. Podíval se na něho napůl tázavým a napůl chápavým pohledem:
„ Chutná ti to?“
„Myslíš ten beton?“
Vyřkla němá tvář.
„Ne, myslím to tekuté, co je na něm.“
„Nevím.“ Odštěkl.
„Tak proč to lížeš?“
„ Už dlouho jsem nic vlhkého ve svých ústech, kromě vlastních slin neměl, chápej.“
„A je to dobré?“
„ Je to lepší než dlažba zvlhčená mými vlastními plivanci. Jazyk už ho mám hodně unavený, samý šrám a strup, víš…“
„A bolí tě to?“ „Ne. Víc mě bolí, že nic necítím, už ani nevím, jak chutná kuřecí kůstka, nebo čerstvě ulovená myš. Znáš ten pocit, když něco polykáš a nevíš, jak to chutná?“
„Jo, právě to cítím na vlastní kůži. Vtéká to do mě a vůbec nevím jak si to vychutnat. “
„A co to je? Vždyť nic nepiješ.“
„Jsem svobodný, snažím se tomu přijít na chuť, ale připadám si jako vězeň. Radši už půjdu. A ty si šetři ten svůj jazyk, ano?“
„Snad, slíbit ti to nemůžu…“ Zaštěkal a zmizel ve vedlejší uličce. On jí ale procházel dál a domy mu jeho domněnky potvrzovaly.

„ Tam, kde zoufalost ukáže jazykům špatný směr, tam ztratí svou moc - chuť a stanou se otroky, kteří shodili svou korunu, kvůli poblouznění jinými smysly. A cesta zpátky? Ta končí v už polovině.“

Byl značně rozmrzelý z toho setkání s tím ubohým otrokem vlastních potřeb. Ale copak on je lepší? Není. Chápal ho a to jeho negativní rozpoložení jen uzemňovalo. Když pohlédl na druhou stranu ulice, uviděl dům. Byl samé okno, měl krásnou zlatožlutou fasádu a kolem rostlo mnoho krásných stromů a květin. Všichni lidé kolem něj procházeli s úsměvem na tváři a objímali se. Rozhodl se cestu přejít. A opravdu, když stál přímo u toho domu, v davu, který si všemožnými způsoby projevoval lásku, musel se začít usmívat. Zkoušel se projít i dál, aby zjistil, co se stane. A za koncem oplocení té stavby, v které spatřoval jednoznačně slovo láska, přišla na něj deprese, vztek a chuť shnít. Vrátil se tedy zpět, aby si své domněnky ověřil. Dav milujících se osob zatím prořídl.

Uviděl jen jednoho muže, který ohmatával stěny, chvíli cestu, pak laskal květy tulipánů, ale pak zase začal ohmatávat stěny, se slovy: „ Proč, proč nic necítím? Doprčic! Já chci cítit.“ „Prosím vás, pane, co vám je?“ „ Nic necítím, ani tu jejich lásku, všeho se dotýkám a nic z toho nemám. “ Stejně, ta stěna tady nekončí, mohl bych ji prohmatávat až dovnitř, cihly, které by mi s láskou ruku hmoždily, bych necítil.“ „A Květiny?“ „ Co s nimi? Nejlepší jsou kopřivy, chtěly by mě popálit, zapálit mou kůži, ale já jsem ten, kdo jim ubližuje, koukejte se. “

Začal jednu z nich hladit, lístek po lístku a kopřiva začala uvadat. „ Jediný, komu nemůžu svými dlaněmi nic udělat, jsou stěny, ale z jejich doteků a aury nic nemám. Nenávidím se!“ Najednou se v něm, něco hnulo.: „ Promiňte, musím už jit.“ „Jistě, chápu, takhle reagují všichni, kterým svůj příběh vyprávím. Sbohem!“

„ Čím víc člověk se upíná na touhu pocítit, to čím druzí prochází a nenalézá svou vlastní cestu a stále chodí jen s nimi, tím více si ubližuje a ztrácí možnost To zažít, pokud druzí jeho pohnutky nepochopí a neotevřou mu oči, jakýmkoli způsobem“

Bylo mu čím dál hůř. Co teď? Proč jsem se vydal na tuhle bláznivou cestu? A kam mám jít dál? Dostal se na rozcestí. Příliš se ale dlouho nerozmýšlel a zabočil do leva. „Co horšího mě může potkat? Láska mě v mých představách odmítá, já sám ji odmítám, čím víc si uvědomuji, jako moc ji potřebuji a svět se točí dál. Uviděl ženu a chtěl se ji na to zeptat. Když ji začal říkat, co prožívá, začala kroutit hlavou. „ Já vím, je to hloupé.“ Kroutila hlavou dál a pořád se snažila posunky něco vyjádřit. Nechápal to. Začal řvát: „ Co, myslíte, mám tam jít? Proč semnou nemluvíte? To jsem tak odporný? Nerozumíte tomu? Prosím vás, jenom mluvte…!“ Žena se vyděsila a odešla. Pozvolna mu mizela z očí a on pořád na ni volal.: „ Co jsem vám jenom udělal?“ A pak mu to došlo... Byla němá.

„ Já bez tebe nemůžu být.“
„Zase se semnou snažíš mluvit?“
„Chci s tebou mluvit kdykoli mne napadne, vzdálenost nevzdálenost, signál nesignál.“
„Lásko, co tě k tomu přivedlo?“
"Potkal jsem příliš mnoho trpících lidí a došlo mi, že i když jsem se snažil pochopit jejich druh utrpení, a tím přikrýt to mé, to mé utrpení způsobené absencí lásky nebylo schopno zmizet. I přes to, jaké velké nedostatky jejich těla měla, či nakolik jejich rozum a emoce byly pochroumané, jejich bolest nebyla natolik silná, aby skryla tu mou.“

„ Každý přece nejintenzivněji vnímá svou vlastní bolest.“
„ To ano a proto mluvím s tebou, dokud jsem schopen mluvit a slyšet tě ve svých představách, dokud jsem schopen vybavit si tě do detailů, budu s tebou a rád.“
„ Ale, co když se ti tvá představa vzepře?“
„ To neudělá, já si své obrazy hlídám, pečlivě.“
„ Ovšem, co když ale přijde někdo jiný, kdo ti tvé dokonalé vidiny promění v mazanice?“
„ Nikomu to nepovolím, leda, že by mě mé představy už unavovaly, či mučily.“
„ Vidíš, jednou k tomu dojde.“
„ Ne, pokud se dříve nezhmotníš.“
„ Ale ty víš, že nepřijdu.“
„ O tom nic nevím.“

Šel dál ve svých rozmluvách s tichem. Lepšího oponenta nemohl snad ani najít. Také ho pečlivě četl, objevil v něm totiž moudra, která nikdo ještě nenapsal. A pochopil, že má před sebou ke čtení ještě mnoho knih tichem popsaných.