Noc po plese

Ráno jsem se vzbudila v jeho objetí. ON stále spal a já se bála pohnout se, jen abych jej nevzbudila. Přemítala jsem, že to přece jenom nebyl sen. Sne se stal skutečností. Tedy alespoň podle mě. Neví, co ON. ON jistě zažil lepší. Je přece zkušenější. A já byla ráda, že se můžu přidat do skupiny holek a žen, které TO již měly za sebou…
Chtěla jsem jej políbit zlehka pohladit po jemných vlasech. A přitom jsem se bála, abych HO neprobudila. A tak jsem raději dělala, že spím.
„Dobré ráno.“ Probudil mne a já ospale mžourala.
Páni, já ještě usla a to jsem si myslela, že už to nejde. Rychle jsem přemítala, co mám vlastně dělat… A co ta jeho Sedmikráska? Řekne jí to? Nebo si to nechá pro sebe… Vždyť on ji se mnou podvedl… Proč to vlastně udělal? Aby mě utěšil? Aby mi ukázal, že mu na mě záleží a že ke mně něco cítí? To by ale znamenalo, že jeho city k Sedmikrásce opadly… A já jsem tomu dopomohla.
Raději jsem se k němu otočila zády. Nechtěla jsem, aby viděl moje zastřené oči, do kterých se náhle valily slzy. Nechtěla jsem to… Ale copak jim můžu poručit?
„Copak? Provedl jsem něco?“ Zeptal se provinile. I když ON by měl být ten poslední, který by se měl cítit provinile.
To JÁ bych se měla cítit provinile. Provinile za to, že jsem to vlastně všechno dopustila. Neodpovídala jsem.
Přivinul se blíže ke mně. Nic neříkal. Jenom mě zlehka líbal po vlasech.
„Prosím, nech mě být.“ Oslovila jsem jej roztřeseným hlasem.
„Já myslel, že se ti to líbí.“ Zklamání v jeho hlase bylo znatelné.
„Nepopírám, že se mi to líbí. Jenom si myslím, že to není na místě… Včera jsi řekl, ať žiju okamžikem. Ale ten okamžik vyprchal… Je po tom… Ty se vrátíš k té své Sedmikrásce a já budu žít vzpomínkou na tuhle jedinečnou noc, která se už nikdy nebude opakovat.“ Říkalo se mi těžce.
„Jak jen to můžeš říct? Být ke mně takhle krutá..“ Konstatoval.
„JÁ a krutá? Ne, nejsem krutá. Jsem jenom realista. Sám dobře víš, že tohle nikdy nemůže vyjít.“ Cedila jsem slova skrz slzy. Cítila jsem, jak mi srdce praská na milion miniaturních kousků. Měla jsem dojem, že jich je tolik, že to srdce do konce svého života neslepím.
„Jsem možná jenom chlap, ale i chlapi mají své city. A tahleta tvoje slova mě bolí. Zraňuje mě, když si tohle myslíš. Dokážeš uvažovat třeba o tom, že to chyba nebyla? Že se to prostě mělo stát?“ Na to jsem mu teda nedokázala odpovědět. Ráda bych, ale bohužel mi došly slova. Což se mi zas tak často nestává.
Místo toho jsem vstala a nechala ho v posteli samotného. Potřebovala jsem se osprchovat, smýt tu krásnou noc… Schválně jsem se umyla svým „nejsmradlavějším“ mýdlem. Asi jsem si myslela, že HO tím odpudím. Byla by to taková zkouška.. Nasoukala se do vytahaných džín a hodila na sebe černý svetřík, který obepínal mé… No, však vy víte co ?
„Jestli chceš, můžeš se jít osprchovat“ oznámila jsem mu a snažila se, aby můj hlas zněl ledově, „já mezitím udělám něco na snídani. Dáš si kafe, čaj nebo kapučíno?“ Zeptala jsem se jakoby nic.
„Kafe. A prosím silné. Myslím, že to budu potřebovat.“ Poprosil mne a se svěšenou hlavou odešel do koupelny.
Přemítala jsem, jestli se mi opravdu po tom všem nedokáže podívat do očí…
„No, co.“ Pomyslela jsem si, pohodila ohonem, který jsem si učesala a odkráčela do kuchyně.
„Tak copak z toho vykouzlíme?“ Řekla jsem si pro sebe, když jsem otevřela poloprázdnou lednici. Říkala jsem si „nač nakupovat, když já toho zas tak moc nesním…“ Teď jsem toho litovala. Nakonec jsem se rozhodla udělat obložený talíř z toho minima, co jsem vyhrabala. Nějaký sýr, salám, zelenina… Gumové rohlíky jsem raději rozpekla. Co kdyby nám v nich zůstal nějaký zub či plomba a my museli k tomu všemu k zubaři? To mi za to opravdu nestálo, jelikož já osobně zubaře nesnáším. A kdyby to nebylo nutné, nechodím k nim vůbec. Nakonec jsem postavila vodu na kafe, protože jsem chtěla, aby bylo horké.
Zrovna jsem lila vodu do hrnečků, když v tom mě do nosu praštila vůně, kterou používal. Snažila jsem se nevnímat…
„Díky.“ Byla jeho reakce, když jsem před něj postavila hrnek a šla si sednout naproti němu.
„Je to takové chudé. Nějak jsem na víkend nenakupovala. Nepočítala jsem s…“ Nebyla jsem schopna dokončit větu.
„Proč nejíš?“ Zeptal se udiveně, když viděl, že žvuchlám suchý rohlík a ruce zahřívám o hrnek s kafem.
„Nemám hlad. Asi jsem to včera s tím pitím přehnala.“ Přiznala jsem se, ačkoliv jsem věděla, že důvod je úplně jiný. Koneckonců. Proč to nesvalit na to, že nejsem zvyklá pít a proto mi stačí pár skleniček.
„A není za tím něco jiného?“ Chtěl vědět, jako kdyby to tušil…
„Ne, ani náhodou.“ Trvala jsem tvrdohlavě na svém…
Mlčeli jsme. Ani jednomu asi nebylo do smíchu, natožpak do řeči. Nevěděla jsem, jak se chovat. Stejně jako ON… Asi se mu to ještě nestalo… Kdo ví… Třeba byl s rozumem v koncích… Jako já.

Pomalu se sbíral k odchodu. A já tam jen tak stála. Proč? Proč jsem jenom nedokázala něco udělat?
„Můžeš pro mě ještě něco udělat?“ Poprosila jsem jej a doufala… No, ani nevím v co jsem doufala… Sama jsem nevěděla, co chci… Chtěla jsem být šťastná, ale ne za cenu, že bude nešťastný někdo jiný. Člověk si asi nevybere.
„Ano?“ Dal mi souhlas a já věděla, že je zvědavý. Zkoumavě se zadíval do mých očí a doufal, že v nich najde odpověď.
„Můžeš mě prosím ještě naposledy obejmout? Jen jednou…“ Uf, a bylo to venku.
Neodpověděl, ale jeho činy mluvily za vše. Pevně mě obejmul a políbil do vlasů.
„Stačí?“ Chtěl vědět, když se odtáhnul. Ruce spustil podél těla a vypadal zkroušeně.
„Jo.“ Špitla jsem potichu. Tak potichu, že to skoro nebylo slyšet. „Asi bys už měl jít.“ Řekla jsem jemně.
„A..“ Začala jsem, když se otočil a já viděla jeho záda.
„No? Co ještě?“ Vyznělo to tak rozzlobeně… Jako kdybych já za to mohla. Dobrá, nejspíš jsem za to mohla…
„Rozmysli se prosím, co vlastně chceš... Do to doby kamarádi?“ Navrhla jsem nejistě a sama jsem nevěřila, že jsem to vůbec vyslovila.
Nechal to bez povšimnutí a odešel.
Těšila jsem se na to, že budu sama. To jsem teď potřebovala. Všechno si promyslet. Vyčistit si hlavu.

Zavřela za mnou dveře a já měl dojem, že uzavírá i svoje srdce. A já se nevyznal sám v sobě. „Sedmikráska.“ Usmál jsem se pro sebe. Přemítal jsem, proč jí tak říká. Proč jí neříká pravým jménem. Celou cestu, co jsem řídil jsem nad tím přemítal. A jediné k čemu jsem dospěl bylo, že když o ní mluví jako o „Sedmikrásce,“ bolí ji to méně, než kdyby ji oslovovala pravým jménem.
Nevím proč, ale řízení mě tak nějak uklidňovalo. Chtěl jsem odjet někam daleko… Daleko od toho všeho…
Ale od problémů se utéct nedá. Dřív nebo později si mě stejně najdou. A bude to ještě horší. Musím se k tomu postavit jako chlap.
Připadal jsem si chvíli jako Hamlet. „Říct či neříct. Toť otázka…“
Proč? Proč jen byla ráno tak chladná… Tak krutá. Jako kdyby z ní vyprchala všechna ta láska a vášeň, kterou byla v noci naplněna…
Nechápal jsem, jak to mohla jenom tak ukončit. Jako kdyby… Nedokázal jsem dokončit svou myšlenku.
Byl jsem naštvaný sám na sebe. Jak jsem to jenom mohl takhle zvorat. Debil, který určitě ublížil té křehké bytůstce, kterou byla, ačkoliv si to nechtěla přiznat…
„Jak bylo na plese?“ Zeptala se máma, celá zvědavá, jak jsem si jej užil.
Asi si to vyvodila z toho, že jsem se hned po tom nevrátil domů.
Bez odpovědi jsem vyběhl do svého pokoje a zabouchnul za sebou dveře. Byl jsem na sebe naštvaná. Naštvaný, zmatený a zklamaný. „Plesové“ oblečení jsem zahodil do kouta a pustil stereo na plné pecky. Potřeboval jsem to všechno ze sebe vybít. Ještě štěstí, že jsem si nedávno přidělal boxovací pytel. A tak za zvuků „Too bad, Kurtizána, Motýl, I don´t wanna be a jim podobných jsem si navlíkl boxovací rukavice a začal…

Bylo mi nanic. Jak jen se mu ve škole podívám do očí? Přemítala jsem a lámala si hlavu. Zbaběle jsem vlezla do postele a naplno pustila ty srdceryvné smutné ploužáky, které jsem měla schované pro situace, jako byla takhle. Safe, Never think, Good bye, Prisionera, Donde estás, Love story a samozřejmě Blázen jak já… Jsem asi blázen, že jsem poslouchala zrovna tyto písničky, které podtrhují smutek. Teda, pokud se to tak dá říct. Na druhou stranu jsem si říkala, že mám celý zbytek víkendu, abych se z této melancholie dostala. Stalo se, stalo. Čas už nejde vrátit a tak to má být. Jak bychom se potom mohli poučit ze svých vlastních chyb?
Nesnáším se. Nesnáším se za to, jakou hloupou chybu jsem udělala. Co jsem to jenom provedla? Neublížila jsem tím jenom sobě, ale také JEMU a jeho Sedmikrásce. Jak se k tomu vlastně postaví? A jak se k tomu mám vlastně postavit já? Otázky. Pořád samé otázky. A nikde odpověď…
Začala jsem plakat. Nechtěla jsem, ale slzy si dělaly co chtěly. Neposlouchaly mě a já se nevyznala sama v sobě. Chtěla jsem HO a chtěla jsem HO více. Více než cokoliv jiného. Ale zase jsem je nechtěla roztrhnout, aby mi to potom nevyčítala. Nezná mě a já neznám ji. Ale jak by se asi mohla chovat holka když ji přítel opustí kvůli jiné? To podle mě nevěstí nic dobrého. Říká se, že si uvědomíme to, co jsme měli, až když to ztratíme. Je to naprostá pravda… Mohla jsem ho mít a já ho odmítla… Ten debilní odstup od chlapů… Myšlenka, že se bez nich dá žít. Nedá… A já to nevěděla… Člověku zvyklému na samotu se těžko odvyká. Zvláště když je ve věku, kdy je pro většinu vztah naprosto normální a přirozenou součástí života. A mě to v tuto chvíli chybělo. Chtěla jsem mít vedle sebe někoho, na koho se dá absolutně spolehnout. Někoho koho mám ráda, ba dokonce miluji… On tady byl. Bohužel, nebyl můj. Byl JEJÍ. Jak říkám. Byla to moje blbost a blbostí se člověk učí. Teda alespoň já.
A zatímco mi hlavou neustále probíhaly tyto otázky a myšlenky, slzné kanálky pracovaly na plné obrátky… Usnula jsem…

Lilo ze mě jako z vola. Ale svůj účel to teda splnilo. Byl jsem vyčerpaný a myšlenky byly ty tam. Alespoň na chvíli… Bylo mi jasné, že se stejně zase objeví vzhledem k tomu, že uvidíme ve škole… Musel jsem se usmát když mě napadlo, co by se stalo kdyby... Objala by mě a se smíchem řekla „Smrdíš jako prase.“ A já bych jí možná odpověděl: „Nechceš s tím něco udělat?“ A zamířili bychom do koupelny…. Proud vody tekoucí ze sprchy a horké polibky…
Zatřepal jsem hlavou, abych tento scénář vypudil. „Není tady a kromě toho jsi stále se Sedmikráskou.“ Našeptávalo mi svědomí. „Ach jo!“ Povzdechl jsem si a odebral se smýt pot posledních několika… Minut, hodin??? Čas jsem vůbec nesledoval…
Vyčerpaně jsem padl do postele a myslel jen na to, jak přežiju zbytek víkendu. Stejně se s Áňou uvidím ve škole. A tam se nejspíš budeme oba dva chovat, jako kdyby se nic nestalo… „A ty chceš, aby se nic nestalo?“ Provokovalo mě svědomí… „Zmlkni!“ Přikázal jsem mu.
Tu noc jsem se neustále budil a sny, které se mi zdály byly neuvěřitelně zmatené… Já, Áňa a Sedmikráska….