Čarodějná Kateřina

Nalili mi víno a podali župan.
„Můžeš se svléknout vedle, aby sis nemyslela, že po tobě chceme dělat nějaký striptýz.“
Byla tam sauna. Člověk by nevěřil, jak se dá zvelebit obyčejný sklep ve starém domě ve Starém městě. Dosud jsem netušila, co mě čeká, ale pomalu mi začalo docházet, že jsem se dostala na druhou stranu barikády, než jsem měla v úmyslu. Z fotografky se stává fotografovaná, z kreslířky modelka.
A kdyby jen tak ledajaká! Pětice pánů si usmyslela kreslit akty a já byla ta poslední, kdo se to dověděl. Jsem však pro každou špatnost, jak s oblibou reaguji na nenadálé situace, a tak jsem v momentě svlékla blůzku i sukýnku, spodní prádlo a s povzdechem i krajkové punčošky, že prý musí dolů.
Chlad. Zahalila jsem se do obrovského županu a na chvilku zaváhala. Měla to být moje premiéra, jak podotkl pan architekt. A premiéra se neodbývá se samozřejmým úsměvem a pevnou rukou.
„Nechceš panáka? Třeba se ti uleví.“
„Ani snad ne... To zvládnu.“ S těmi slovy jsem prošla mezi obsazenými křesly a zastavila se před pohovkou u krbu. Nádech a výdech. Ještě jednou. Zády k mužům jsem nechala župan pomalu sklouzávat z ramen. Byla to vteřina a přitom tak nekonečná.
Od krbu se linulo příjemné teplo. S tou modrou látkou jako by ze mě spadl kámen studu. Kolik takových mě přece vidělo nahou? V duchu jsem se nad tím ušklíbla. To nelze takhle srovnávat. Jedno jsou muži, kteří chtějí mé tělo pro touhu po něm. Toto byli lidé, kteří ho chtěli jen jako předlohu, jako objekt pro své umění.
Z úvah mě vytrhl nerozhodný hlas.
„Tak se tady můžeš postavit. Nebo bys raděj seděla? Nám je to jedno.“
„Mně taky, tak... šlo by to třeba takhle?“
„Jasně, proč ne. Pro začátek.“
Seděla jsem v rohu pohovky s překříženýma nohama a svět kolem mě letěl pohyby tužek a štětců. Nevnímala jsem minuty, kdy nikdo nepromluvil. Jen teplo. Ta hřejivá zář plamenů kdesi za mými zády.
„A kolik ti vlastně je, Kristine?“
„Je neslušné ptát se ženy na její věk,“ snažila jsem se odbýt nepříjemnou otázku.
„V tvém věku to neslušné není, to až od dvaceti.“ Rázná odpověď přešla v řezavý smích. Snad jsem se trochu červenala pronášejíc přiznání. A poté opět stejná strnulost. Kamenná tvář. Kamenné tělo. Šustění papíru a škrábavé tahy perem.
„Budu muset jít.“ To byl ten mladý, který se stále marně snažil vystihnout správně křivky. Nemohl sem chodit příliš dlouho, protože jinak by si ho stihli aspoň trochu vycepovat. Mladí muži bývají poddajní dlouho.
„Tak zkusíme ještě jinou polohu, co myslíte? Co takhle nějaký postoj?“
„Fajn. Přenes váhu na jednu nohu a trochu podsaď pánev, ať to nemáš tak těžké. Tak při tom můžeš trochu odpočívat.“
„Jasně.“
Minuty běžely a hudba na jejich pozadí byla depresivnější, stejně jako mé myšlenky. Začaly se zabarvovat vínem a minulostí. Vzpomínkami na doby, kdy jsem nemusela prodávat svou nahotu ani zadarmo. Naučila jsem se za ni brát víc, než by bylo třeba, ale platila jsem za to vlastním štěstím.
Který z těch mužů o mne skutečně stál? Všichni by dávali a brali a nebrali ohledy.
Zvonek. Po chvilce vstoupila dívka. Hubená a černovlasá. S pohledem hlubokým jako duše prokletých. Taková byla celá a já se musela znovu posadit. Přišel čas.
Uvědomila jsem si, že ona je ta pravá. Dosud jsem odmítala jakoukoli blízkost ženy, ale to, co jsem právě prožívala, bylo něco nového. Když člověk najde pravou lásku, na pohlaví nezáleží. Konečně jsem uvěřila slovům jediného muže, jehož jsem kdy mohla považovat za přítele. Na pohlaví nezáleží...
Seděla jsem před ní nahá. Jen před ní, protože muže kolem jsem přestala vnímat. Bylo jich méně, ale na tom nezáleželo. Pro mě existovala v tu chvíli jenom ona. Kateřina s havraními vlasy v dlouhých loknách.
Cítila jsem, jak mě její upřený pohled vzrušuje, když zvedla oči od papíru s kresbou. A stejně tak jsem cítila, že já pro ni nejsem víc než pro ty ostatní. Jen modelka, kterou může kreslit, když na chvilku vypne a nemyslí na práci.
„Půjdeš s námi do baru, až tady skončíme?“
„Hele, kluci, já vážně nemůžu. Musím zpátky do kanclu. Mám toho nad hlavu a navíc mě to vůbec nebaví,“ posteskla si.
Nebylo na ní nic výjimečného, přesto jsem nemohla odtrhnout proud myšlenek od ní. Slíbila jsem přece, že si konečně někoho najdu. Někoho normálního. Člověka, který ze mě nebude vysávat všechnu energii a který bude citlivý. To ona určitě bude.
Ale jak ji získat? Nedokázala jsem si to představit. S muži to je něco jiného. Vím, jak na ně. Tohle byl problém, se kterým jsem si nevěděla rady.
Na chvilku jsem zapochybovala, snad že alkohol v krvi způsobil to nenadálé pobláznění z ženy. Právě u mě-nepřijatelné! Oblíbila jsem si osamělé noci ve dvou. Noci s muži, kteří mě opouštěli a znovu se vraceli, když nevěděli, kam jinam jít. Jakmile se objevila nová, s úsměvem zmizeli a já si oddychla, že mám klid. Nikoho jsem k sobě nepoutala a nikdo se nepoutal ke mně. Ale ona? Ona mě nevědomky ovinula řetězy, na něž bych nejraději zapomněla v praskání hořícího dřeva.
Jako děvka jsem se na pár hodin prodala těm pochybným umělcům a opět za to platím. Zlomeným srdcem, které nikdo nevyléčí, protože jsem si ho bosýma nohama rozdupala ve žhavých uhlících z krbu. Kvůli čarodějné Kateřině, černé kočce z půlnočních snů, jež se mi zjevila jako kreslířka onoho večera.
Opona spadla, premiéra skončila, aby mohla pokračovat nová, ta z jiného soudku. S přehozem z županu jsem se odcupitala znovu obléci, abych se na noc vrátila k muži, který mě ráno opustí.